8.02.2005
Rozhovor dvou dětí... Krásné duchovní podobenství o nás samotných, které jsem získala od sahadžajogínů... V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: – Věříš v život po porodu?- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být,
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tom nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
:: poslala filipika
8.02.2005, 2:29:00
No tedy!
( - Mail - WWW) Vloženo 08.02.2005, 11:18:18
jo, je to hruza:)
Přidat komentář: