Giraffe Daily

Latté Machiato v kavárně ve zlínském mrakodrapu mne v pátek odpoledne přesvědčilo, že není vhodné dopouštět se ukvapených závěrů a vyřazovat tento podnik ze své přízně. Zvláště když je stále ještě nejlevnější ve městě a už jen cesta do něj je skvělou turistickou atrakcí doplněnou zpola zašlým obtiskem baťovské slávy.
Jakmile byla šlehaná káva dopita, nastal čas se pohnout. Kam? Ke koním to nebylo, volila jsem plán B, o něco dražší, ale zase o to zajímavější. Autobus do kdysi nejkapitalističtějšího městečka totalitního státu vyjížděl záhy. Vydala jsem se vstříc odpoledni, které mi přineslo drobné výtvarné a velké osobní obohacení. Poznala jsem totiž hodně zajímavou mladou ženu.

S další zajímavou ženou jsem byla v divadle. Já se vlastně celý víkend jen flákala – v divadle, na basketu s foťákem, ve vesnici zašlé pověsti a slávy, dokonce i u krasobruslení a v neděli i u jeho zhrublejší a gumovitější formy.. Dělat snad něco? Třeba do školy? Ale fuj... Kdyby nebyla venku taková zima a kdyby slunce hřálo celý den, vůbec bych se nehla z této své oblíbené pozice:

Ještě k divadlu: v uplynulém týdnu jsem zvládla dokonce dvě – v Městském divadle Brno jsem se skoro smíchy potrhala na skvěle vystavěné situační komedii Vydrž miláčku, to pravé ořechové jsem si ale našla až v sobotu ve Zlíně. Zdejší adaptace Stendhalova románu Červený a černý je vynikající, aspoň co můžu dle dopadu na moji duši posoudit. Úryvek ze hry: "Život je pouští sobectví..." mi bude v hlavě znít ještě dlouho. A propos, souhlasíte v tomhle se Stendhalem? Chm?