15.04.2005
Memoriál dr. Hnáty - basketbalismy Probouzím se do pozdního odpoledne. Za okny nemocničního pokoje dýchá rozkvétající dubnový park, je slyšet hluk aut i zpěv ptáků. Pokouším se v posteli pohnout a překvapivě zjišťuji, že mi něco tuze brání ohnout pravou nohu. A najednou mi dochází, že jsem se právě probudila z narkózy. Noha je omotána spoustou obvazů, znehybněna v dlouhé ortéze a z toho všeho trčí nějaké hadičky. Zpět mezi živými, méně zmrzačenými lidmi..Ano ano, je tomu už rok, co mi jeden šikovný brněnský ortoped přišil na správné místo tu fašírku, co před zraněním bývala mým meniskem v pravém koleni, a pomocí mého vlastního biomateriálu:) a dvou šikovných šroubků provedl plastiku jednoho z bočních vazů. Následovaly tři dny rozcuchaného utrpení v nemocnici, pak dlouhý pobyt na kanapi a několik týdnů boje "berle vs. schody".
Mé dvouleté kriplovské období je za mnou. Začalo v červnu 2003 v mé hlavě hodně výraznou myšlenkou "A KURVA!!!", zatímco se v koleni hejbla škatulata a mé tělo se neesteticky řítilo k palubovce basketbalové haly v jihoněmeckém Bad Salgau.
Končí snad dnes. Už si nemůžu stěžovat, že jsem mrzák. Noha je oficiálně v pořádku (viz zakroužkované operační jizvy a vpichy na fotce, všimněte si dosud chybějící stehenní muskulatury:)). Právě rok mělo totiž naroubovanému vazu trvat, aby se uchytil, pořádně zesílil, ochočil si ho oběhový systém, prostě aby ta voperovaná houžvička získala normální tvrdost a pružnost.
Realita je ale trošku jiná. Závislost na sportu je ta tam. Šlachy tuhnou, achilovky i druhé koleno skrývají nebezpečí. Svaly skoro zmizely. Basket mi nechybí. Stal se ze mne kavárenský tvor vrnící štěstím na cappuccinem a trávící hodiny u klávesnice. Nechce se mi dobíhat tramvaje a poránu běhat. Krásné dny vybízejí spíš k procházce a kolo jsem zatím příliš neoprášila.
Ale co hůř, koleno pod zátěží zlobí, a mně je jasné, že narozdíl od stovek a tisíců jiných sportovců to už nebude nikdy stoprocentní. Obdivuju Pavla Nedvěda a všechny ostatní, kteří se dokázali vrátit do intenzivního sportu po nějakém zranění. Jistě, jim na tom závisí kariéra a makají denně několik hodin, kdežto já se skoro nehýbu.
Ale jedno máme společné. Strach, že se to stane znovu. Oni ho překonali. A já?
:: poslala filipika
15.04.2005, 21:51:00
No tedy!
(silvie - Mail - WWW) Vloženo 16.04.2005, 17:51:00
Silvinko nezoufej, nejsi Nedved, ani medved, takze nemas stejnou vykonnostni tridu jako oni, zato jsi krehka kraska, studujes, pracujes, pises... A to taky neni malo. A nebojim se, ze te krasne pocasi letosniho jara nevytahne ven!
:) (filipika - Mail - WWW) Vloženo 16.04.2005, 22:17:52
Silvinko, jsi uzasna, jak mi pokazde dokazes zvednout sebevedomi:) juchuuuu:) dekujuuuuu!
Přidat komentář: