3.01.2007
Vše nej do nohového roku! - enjoy!Pěkně dlouho mi trvalo rozhoupat se k prvnímu příspěvku tohoto roku, natolik mne letošní Vánoce obalily vatou zahálky a sladkého nicnedělání. A protože se v mém životě s nefunkční nohou nyní téměř nic neděje, pojďme si pomocí několika namátkou vybraných čísel zhodnotit uplynulých 365 dní.
Rok 2006 byl... výborný, má-li tato informace cenu od osoby, která si po většinu času nemůže stěžovat téměř na žádný aspekt svého bytí.
Potkalo mne přiměřeně, někdy dokonce i hodně práce, placené i neplacené. Fušovala jsem do profesí fotografky, reportérky, korektorky, databázové údernice, editorky a počítačové grafičky. Na mé poměry nebylo málo ani studia. V Týdeníku Zlínska mi otiskli 40 více či méně vydařených článků o všech možných formách zlínského basketbalu. Na palubovkách jsem nafotila 3,5 GB sportování a mimo ně dalších 18. Při tom se mi podařilo přečíst 3974 stránek celkem 18 knih, což zní sice dobře, ale kdeže gymnaziální časy jsou.
Mou nejvyšší fyzickou metou bylo 2651 metrů nad mořem, nejpodivnějším navšíveným místem archiv písemností České televize. Z umírněnosti mého života vyčnívala jedna notně promočená noční hra a jeden (jištěný) skok do prázdna. Zúčastnila jsem se dvou svateb.
A teď trochu zdravotnictví. Při třech seancích na transfuzní stanici mi bylo vyssáto celkem 1,5 litru krve. Prosincová narkóza zabila několik milionů mých nejchytřejších mozkových buněk (i když někteří jedinci nikdy nevěřili, že mohu mít více než dvě až tři). Mé tělo obohatily dva titanové šrouby. Diagnostikovali mi nula nových chorob a i tento rok jsem se potkala se stejným počtem zubařů. Začíná to tedy být vážné.
Více než přátelskou náklonnost jsem adresovala dvěma mladým mužům. S tím souvisí i 32 antikoncepčních nálepek, jimiž byla v roce 2006 obtěžována má pokožka. Stihla jsem se i jedenkrát rozejít. Když jsem zrovna netrávila večery s přítelem, prací, studiem, knihou nebo na icq, jemně jsem konzumovala výdobytky filmového průmyslu. Pohltila mne první série seriálu ŘÍM a pátý díl pentalogie Colleen McCulloughové. Zato fakt, že seriál Ztraceni může být také návykový, jsem si uvědomila až při 14. ze 17 shlédnutých pokračování.
Odeslala jsem děsivých 2821 smsek a snad poprvé po drahných letech neviděla 116. Velkou Pardubickou.
A co z toho všeho vyplývá? Vůbec nic. Neboť to podstatné – vůně, polibky, obrazy, krajiny, pocity, rána, večery, písně, ticha, úsměvy, modlitby, požehnání – čísly vyjádřit nelze. Bylo jich hodně a snad jich bude dost i v novém roce. Pro mne i pro vás.
No tedy!
Přidat komentář: