Giraffe Daily

Tak. Tohle je stále ono izmirské nábřeží na něm a krásná tartanová dráha, která velmi silně láká k poklusu. Pro achilovky ráj a pro oči pastva...

Stejně jako neustálý provoz v zálivu. Mou obvyklou otázkou je, jestli se kolosy jako je tento hýbou, nebo ne. Stejný problém zřejmě řeší většina návštěvníků korza, pokud ovšem nelíbají své přítelkyně, netelefonují, nejdou ze školy s hlavou plnou učení, nediskutují s kolegou nad posledními změnami v kurzu dolaru k euru nebo neoslovují osamocené dívčiny ve sportovním (ano, už dvakrát k tomu došlo). Naštěstí si se mnou moc nepokecají a já už se na všechny Turky paušálně mračím. Je to totiž se mnou jak s tou megalodí ve vodách zálivu. Je tak obrovská, že přitahuje všechny pohledy a všichni i sledují už z daleka.

"Basketbalistka, nebo volejbalistka, určitě," zní za mnou, když projdu kolem party dělníků na nábřeží. To ani nemusím být expertka na turečtinu. "Hej, co teda hraješ?," volají na mne. Neodpovídám a ani se neotáčím. Pán v saku a s kufříkem mne na nábřeží míjí v obědové pauze a periferně vidím, že se otáčí téměř s posvátnou hrůzou v očích. Kdyby se v té chvíli před ním objevil sloup, měli bychom tu slušný pracovní úraz. A pak ještě ti vojáci. Stojí u své dodávky na Atatürkově náměstí a čekají na své kolegy ve slavnostních uniformách, co tu před chvílí měli nějakou slávu. Sledují mne upřeně, jak strečuju. Sledují, jak jdu kolem a kývnutím se upozorňují, když se po deseti minutách zase vracím. Nevím, jak si z nich udělat legraci, protože už mi úsměv silně hraje na rtech. Jeden z nich totiž se svými 150 centimetry musí bezkonkurenčně být nejmenším vojákem celé turecké armády. Nakonec je minu jen s prodlouženým pohledem do očí (co čumíte, volové?), i když si troufám tvrdit, že vzhledem k blízkému tartanu i rozcvičení bych jim utekla:)))