23.10.2007
Svatba, která nevyšla I - türkiye V Ankaře bylo v neděli ráno po dlouhé době opravdu škaredě. Šedá obloha, chladno, louže signalizující noční liják. Letěli jsme tam na svatbu Ibrahima a Zelihy. Nu, tak počasí nevyšlo, to se na konci října v Anatolii určitě stává, říkala jsem si, a dál se těšila, až naživo uvidím turecké svatební tradice. Jenže se toho nezadařilo víc.Mít svatbu 21. října 2007, to byl nešťastný plán. Jenže kdo mohl vědět, že zrovna ten den ráno zaútočí dvě stovky kurdských rebelů (v této zemi označovaných jako teroristé) tureckou hranici a zaútočí poprvé na jednu malou vesnici a posléze na vojenský konvoj? Následné boje si pak vyžádaly životy 12 tureckých vojáků, 16 jich bylo zraněno, zemřelo také 32 útočníků. Během dopoledne podle zpravodajských kanálů čísla ještě rostla – tureckých mrtvých bylo 13, poté 15 a pak 16, naštěstí se tyto informace nepotvrdily. A teď se těšte na svatbu, když se oslava koná ve společenských prostorách ankarských kasáren, otec nevěsty je bývalý voják a nevěsta je civilní zaměstnankyní armády... Nezbylo než rušit – živou hudbu, možná i tradiční ohňostroj a kdo ví, co ještě. A protože ten den zavřela většina hudebních klubů v Ankaře, nekonala se ani plánovaná "afterparty".
Zkrátka, v Česku nemusí vyjít počasí, nebo někoho rozbolí zub. Ale tady.. nevyberete to správné datum a zrovna na území vaší vlastní země umře spousta vojáků...
Ale i tak jsem si stihla opravit několik mylných předpokladů o místní realizaci sňatků. Duševně jsem se připravovala na celodenní rodinnou oslavu od poledne až do noci, jak jsme zvyklí z našich svateb. Už zvláštní čas obřadu a začátku oslavy – 17:15 a 19:30 – na pozvánce mne ale vyvedl z omylu. "To je normální, obřady se konají odpoledne a oslava se nijak zvlášť do noci neprotahuje, pokud ovšem nejsi na vesnici, kde to může trvat i tři dny," bylo mi řečeno.
V 17:10 jsme se objevili před jednou z obrovitých omramorovaných obřadních síní v centru hlavního města (o velikosti menšího českého divadla), kterou už z dálky signalizovaly davy svatebčanů. Jak oznamovala obrovská LCD obrazovka s rozvrhem obřadů na onen podvečer a fotografiemi ženichů a nevěst, šly sňatky po sobě v patnáctiminutových intervalech, což bylo tak akorát na vměstnání příbuzenstva dovnitř, kratičké formality, vytěsnání ven a gratulace. Nikdo se s tím příliš "nemazal", což mne při českých zvyklostech šperkovat obřad tak, aby si v něm co nejdéle poplakalo co nejvíce zúčastněných, docela udiví. Dokonce jsem mohla mít na sobě i obyčejné džíny a svetr, protože to prý při těchhle formalitách není zase až tak důležité, necítila jsem se v tom ale mezi slavnostně oblečenými lidmi nijak dobře.
Takže v 17:15 se otevřely dveře sálu, příbuzní z právě skončeného obřadu mizeli bočními dveřmi a desítky svatebčanů z "naší" svatby, z nichž jsem samozřejmě nikoho neznala, se hrnuly dovnitř. Hezky rychle najít dobré místo, na váhání nebyl čas. Na pódiu květinami dekorovaný stůl s pěti židlemi – pro oddávající uprostřed, pro ženicha a nevěstu po její levici a dva svědky po pravici. K tomu nezbytní fotografové a kameramani. Rozezněla se nějaká hitovka (předchozí svatba měla "příchod" na melodii Vangelise – Dobytí ráje) a po vyvýšeném koridoru spolu ke stolu za potlesku publika přicházeli Ibrahim a Zeliha. Usadili se, poté přišla paní z městského úřadu oděná v taláru, dobelhali se i svědkové /obvykle starší vážení členové rodiny/. Paní z radnice něco krátce řekla, přivítala pár i svatebčany, a k mému šoku už následovaly zásadní otázky a zásadní odpovědi.
Na obojí "evet" (ano), pronášené do mikrofonu, jsme tleskali, pak se ještě museli souhlasně vyslovit svědkové. Zástupkyně magistrátu zase zapomněla na svatební projev, jen oznámila, jaké jméno bude nevěsta používat a dala všem podepsat formuláře. Pak už jen čerstvým novomanželům pogratulovala a předala jim, nevím k jaké příležitosti – úhledně zabalenou státní vlajku. Společné foto, a to už jsme se zvedali, neboť čas už se téměř nachýlil. Brečet dojetím jsem viděla jen tetu ženicha, být v rodině, mrzelo by mne, že se při takové rychlovce ani nestihnu dojmout. V bočním sále jsme si pak počkali na možnost pogratulovat novomanželům a jejich rodičům (kteří mne viděli poprvé v životě, a ještě v tak neuctivém odění), a prchli domů připravit se na večerní gala, kde už by se ledabylé ošacení netolerovalo.
Svatba roku (na obrázku) ovšem proběhla před týdnem – vdávala se dcera tureckého prezidenta za syna jednoho byznysmena, za svědka jí šel premiér a 3 000 hostů chránilo 5 000 policistů...
Zážitky z večerní svatební oslavy si nechám na další článek.
No tedy!
Přidat komentář: