22.03.2008
Zaspala jsem Velikonoce - türkiyePoslední tři dny se mne všichni přátelé a známí ptají, jak se Turecku oslavují Velikonoce. No, jak asi? Ne, v okolních oknech žádná výzdoba není a nikdy nebude a čokoládoví zajíci na mne – díky Alláhovi – z regálů v obchodech nevyskakují (ještě aby tak!), pár hovorů s domovinou mi ovšem vnuklo myšlenku si přece jen navodit nějakou tu atmosféru svátků jara.
Plán je už hotov – zítra v sedm ráno, kdy jsou ještě ulice naší spořádané čtvrti příkladně vylidněné, vyjdu z činžáku, zahnu doleva a v dlouhém a úzkém a poměrně udržovaném parčíku rozkládajícím se na konci ulice (za ní už je jen plot, železniční trať vedoucí na nedaleké nádraží typu "Izmir-střed" a za ní nějaká šílená huťo-cementárna jak z Vítkovic) budu plenit. Odnesou to větve nějakých právě rašících stromků a taky trochu trávy na obarvení vajíček. A pak hybaj zase domů, ještě než se z vchodů vyrojí obtloustlí (nebo někdy zase hodně šlachovití) joggeři v modrošedých teplákových bundách a s kulichem na hlavě, mířící do místního "central parku", disponujícího 1800 m dlouhým běžeckým okruhem.
Asi tam ráno skočím taky, i když běh na betonu už si po podzimních ne příliš příjemných zkušenostech opakovat nebudu. Budu se po okruhu, který vypadá jako čtyři běžecké dráhy vedle sebe, jen tak procházet, a prohlížet si dvě moc a moc zajimavé věci. Že zaprvé nejsou všichni Turci takoví lenoši, kteří téměř nikdy nezvednou pozadí z pohovky, jak tvrdí přítel, ale že se jich vcelku dost chodí každý den hýbat na zdejší dráhu (nejlépe s nápisem IZMIR – ATLETICKÝ KLUB na zádech:)). Zase je ale otázkou, kolik jiných parků na běhání tady sportovní nadšenci (a někdy i celé sportovní týmy) mají. Nemusí to být samozřejmě jen běh, někdy stačí šourání plešatých důchodců s fotbalově zahnutými nohami do "O", nebo svižná chůze s hůlkami či bez nich, sem tam se nutný i slalom mezi pěti spícími většími psisky.
A ta druhá záležitost? No samozřejmě, kočky. Krásné, velké, jen někdy trochu špinavější nebo zanedbanější. Někdy jich na čtyřech lavičkách sedí třeba deset, mají krásné pohledy a jsou rády i za to pohlazení. Já vím, já vím, bakterie a vzteklina útočí, ale odolávejte!
Ještě k tomu běhání – ironií je, že jediná krásná tartanová dráha, o které v centru Izmiru vím, se pro joggování téměř nepoužívá. Byla zbudována v travnaté klidové zóně na nábřeží, je svou alespoň kilometrovou délkou se vine po celém hlavním korzu této části Izmiru a nabízí krásné výhledy na záliv a město kolem. Slouží tak spíš k procházkám a zvlášť odpoledne a v podvečer se tam na joggery dívají dost divně. No, holt to není nejlepší doba na běhání – na trávě kolem stezkypo náročném dni polehává středoškolská a univerzitní mládež, kouří a popíjí pivko (na naše poměry asi dost slabé a každý má jen jednu láhev) a okouní na vás. Některé mladé páry se okusují vleže jen kousek od tartanu a při vyhýbání se lidem na stezce máte pocit, že je obtěžujete. Pak si na méně zalidněném severním konci stezky sednete na lavičku, sledujete zapadající slunce a boeingy 737, které se s frekvencí 3 za 10 minut vynořují nad stejným kopcem a nalétávají na 15 km vzdálené letiště.. zameditujete si.. a pak ve vzduchu ucítíte travku:)))
No tedy!
Přidat komentář: