5.04.2008
Znovu v Ankaře - türkiye(psáno v pátek) Poslední dobou se k blogování dostávám jenom na letištích, nebo při zvláště slabých chvilkách, kdy se tok pracovních úkolů nějakým způsobem zastaví. I tak je to pořád na úkor studia turečtiny, což se mi vymstí už za dvě hodiny, kdy budu muset asi šest hodin udržovat pomocí asi 15 tureckých slovíček konverzaci s mou skororodinou. Ano ano, po pěti měsících je na programu výlet do srdce Anatolie.
Zajet na víkend za rodinou někdy znamená sednout na vlak a ujet tři zastávky, někdy hodinka v autobuse. V Česku. V Turecku se příbuzní v jiném městě (záměrně neříkám, že na druhém konci republiky) maličko prodraží. Protože je to z Izmiru do Ankary opět jen co by rozumně mrsknul boeingem (575 km), je jasné, že šťastlivci, kteří si to můžou dovolit, dávají přednost padesátiminutovému letu před devíti hodinami stráveným v moc hezkém, ale přece jen na spaní maličko nepohodlném linkovém autobuse. Cena – asi 1100 Kč za letenku, s daní a servisními poplatky dohromady nepříliš lidových 1580 Kč. K tomu je potřeba přičíst dalších 560 Kč za taxi na letiště vzdálené 20 km od centra Izmiru... a dostáváme se už do poněkud jiných dimenzí. Tedy, taxi stálo 37,5 liry, ale jelikož jsem cizinka, taxikář se neobtěžoval ani naznačit, že by ty drobné do čtyřiceti lir (1 turecká lira = 14 Kč) chtěl vrátit (stejně bych mu je nechala). Kdyby mne doprovázel přítel, určitě by si to nedovolil – to jen napovídá, jak dobrými cíli k více či méně nápadnému přivýdělku tady musí být cizinci/turisté. Bože bože, ještě že nemáme rodinu až v Trabzonu, Diyarbakiru nebo někde jinde daleko a široko.
A tak zase sedím ve vnitrostátním terminálu izmirského letiště, kvedlám dřívkem (mamma mia!) úžasnou pěnu asi čtvrtlitrového kapučína od Starbucks (které bylo označeno jako "malé"). Při jeho koupi se mne ptali – volejbal? basketbal? studentka? Po trojím „ne" bylo kapučíno hotovo a barman zmaten. Kromě toho, že se s dřevnatou chutí na jazyku modlím, aby v Česku Stárbáksům nedal za takové znesvěcování kávy nikdo příliš vydělat, zkouším, jak je to tu s wi-fi síťěmi. Jsou, ale narozdíl od Istanbulu placené. Do Ankary se mnou ve stejném letu cestuje volejbalový tým DIYO Karsiyaka – jelikož mají mezi sebou i jednu dvoumetrovou bulharskou žirafu (která má tak od pohledu o 10 kilo víc než já), nebudu se konečně cítit nepatřičně.
Odlétám ze slunečného izmirského května, ve kterém už se všechno zelená, kvetou šeříky, sklízejí zelené mandle a červenají dokonce i vlčí máky, do ankarské skorozimy, kde zatím nesměle raší první zeleň na stromech, mandlovníky teprve rozkvetly a je pět stupňů nad nulou.
Nastává nejhorší fáze – vykvedlat uzoučkým dřívkem výbornou pěnu ze dna vypitého kelímku kapučína. Proč nám tohle jenom dělají?
No tedy!
Přidat komentář: