Při cestě z letiště Esenboga, které také není z centra příliš po ruce, se snažím skrz okénko auta vycítit esenci tohoto města. V hlavě se mi převrací jen jediná charakteristika – ve srovnání s Izmirem a možná i s řadou dalších měst, je tenhle moloch prostě ponurý a betonový a těžkopádný. Říká se mi to těžko, protože bych si přála o rodném městě mého milého referovat pozitivněji, ale lepší to moc nebude.
Méně výstavní, více administrativní, vládní a užitkové město a řekněme, že i přes všechny ty honosné budovy parlamentu, vlády, ministerstev, hotelů, ambasád a nevímčeho rovnou i venkovštější sídlo bez kouzla, kde jsou méně viditelné rozdíly mezi bohatými a chudými čtvrtěmi, kde ovšem ty chudé čtvrti také stojí za to. Reálná, pravá, konzervativní a drsná Anatolie, která nikomu nedá nic zadarmo, navíc i na počátku dubna studená jak únorové pláně Sibiře. Prostě, žít tady, to musí být něco, hlavně pro obchodníky s teplným spodním prádlem.
Ovšem jeden velký klad jsem našla – narozdíl od předchozích návštěv tentokrát bylo možno používat WC i sprchu, prostě tekla voda. Nevadí, že není pitná, je z řeky, putuje desítkami kilometrů potrubí a má bahnitou vůni, hlavně že vůbec je.
Ale lidé, tedy přesněji moje turecká rodina, jsou tu moc moc milí, už i tradiční tanec mne naučili:) Až zase bude čas, popíšu průběh pořádné rodinné večeře:)
PS: dnes je v Turecku den policie – v televizní soutěži hraje (a vyhrává) policistka a ve studiu vlajky.. dovedete si to v Čechách představit? Uáááh!
No tedy!
Přidat komentář: