6.05.2008
Další report z Ankary - türkiyePo měsíci opět drkotáme zubama v administrativním centru Turecka. Během dubna se oteplilo. Místo 9 stupňů je tu 13-14;), takže nastal čas se nachladit a posléze zase vytáhnout všechny svetry, košile, mikiny a podkolenky. Sluníčko už pomalu vítězí nad deštěm, některá rána jsou tu hezká, a co je hlavní, stromy už se dávno zelenají, kvetou a voní a i pahorky kolem města porostly svěží trávou. A tak je jarní Ankara mnohem přívětivějším místem, i když stále uvažuji, co tu může držet ty vybrané šťastlivce, kteří si můžou vybrat, kde chtějí žít.
Jelikož tentokrát nebylo třeba spěchat a utrácet za boeing, 585kilometrovou vzdálenost jsme 8,5 hodiny překonávali v buse. (Autem to vyjde na šest hodin). Protože se tyhle dálkové jízdy uskutečňují asi výhradně jen v noci, dá se to přežít – prostě čas, kdy by vám normálně dřevěněly nohy, prospíte. Protože nás zítra čeká zase cesta zpátky, napíšu report o ježdění busy v Turecku až pak, doufejme:).
...a co mne v poslední době nejvíc pobavilo? Stručný zápis z jednoho fajn blogu věnovaného turecké tématice, který výborně vystihuje zdejší města: "Po delší době jsme zase viděli normální západní město (Dublin) a úplně nás to pobavilo. Žádná auta, žádní lidi, všude mrtvolné ticho. Když tam silnice má tři proudy, lidi opravdu jedou ve třech proudech! Ne v pěti a v jednom diagonálním, jako je to tady v Istanbulu." :))))))
Kdo nezažil, asi se smíchy nepotrhá. Shodou okolností jsme se zrovna předevčírem, včera a dnes v hustém ankarském provozu v taxíku takovým diagonálním pruhem proplétali, obdivovala jsem zvláště našeho španělského řidiče, že se za dva roky pobytu aklimatizoval na silnicích dostatečně na to, aby se s místními specialitami se ctí vyrovnal a přežil bez pomačkaných plechů.
Shodou okolností dnešní večerní zprávy na jednom zvláště katastrofickém kanálu ukazovaly vlastně jen samé hrůzy – čtvrteční zásah v Istanbulu a reakce některých státních a odborářských předáků na ně, poté zprávu o 400 000 mrtvých a 3 000 nezvěstných po tajfunu v Barmě a pak jednu nehodu autobusu v Istanbulu, jednu v Antalyi a jednu na dálnici nevímkde. Vždycky se ranění zabírali hezky zblízka a čím více šoku v jejich tváři, tím lépe. Krev naštěstí nestříkala a mrtvoly se myslím také neurodily.
Funkci "zvířátek na závěr" pak obstaral záběr z průmyslové kamery, na které rychle jedoucí auto na tříproudové silnici smetlo přecházejícího důchodce tak, že děda vytočil ve vzduchu trojité salto, dopadl na vozovku o třicet metrů dál a byl na místě mrtvý. A na to se prosím o půl osmé večer určitě dívají i děti. Ale ono je to jedno, protože jak poznamenal Murat, všichni Turci vědí, že v jejich zemi je život i smrt pouhou hříčkou náhod a když nemáte štěstí, což se tu může stát často, prostě vás to sejme. A zprávy? Nic pozitivního se v nich ani nečeká. A jak jste mi už napsali dříve v komentářích, asi by se to nemělo srovnávat s tím, na co jsme zvyklí.
A na závěr otázka pro odborníky na mediální etiku: může být televizní moderátor a hlasatel sportovních zpráv zároveň i člen představenstva nějakého sportovního klubu? Je to košéér?
No tedy!
Přidat komentář: