10.10.2008
Co všechno s sebou? - türkiye
Klasická otázka, kterou začínám v duchu řešit týden před odletem a v praxi většinou až poslední dva tři večery. Pomalu snáším na hromadu spousty nezbytných, ale opravdu nezbytných věcí, které bude ještě třeba vytřídit. Netěším se, až budou aerolinky v postupující krizi snižovat povolenou hmotnost zavazadel. 19, 17, 15 kilo... To teprve nastanou těžké časy.Jak ráda říkám, nudit se nemůžu. Jakmile si někde zvyknu, už zase zvedám kotvy. Možná je to tak dobře, protože to nutí věci (přírodu, počasí, lidi a místo kde žijete) prožívat naplno. To se mi daří možná až příliš dobře – stal se ze mne naštvaný ombudsman naší ulice spisující několikastránkové stížnosti na hlučné sousedství i kritické ohlasy do místní mutace MfDnes. Dnes mi je otiskli, takže si pomalu začínám budovat renomé provinční kverulantky. (update – mfdnes funguje dokonale. Už mi volali z deratizační firmy, že by si chtěli popovídat, protože pravděpodobně mluvím neinformované bludy, a mluvčí magistrátu bude muset možná psát nějaké tiskové prohlášení).
A tak věru nastal čas se zase probrat, otřepat a vystrčit nos z rodného hnízda, kde je život pohodlný za všech okolností a kde si paní pošťačka za ty dva a půl měsíce, co se vídáme, už naprosto ujistila v tom, že mne o půl deváté vždycky zazvoněním vzbudí (Nevzbudí, jenže v té době pracuju nejraději ještě v pyžamu v posteli;), takže si pak dovedete představit ten fofr). Je čas zase vést domácnost, uklízet, vařit večeře, dělat nákupy, drkotat zubama u přímotopu, skákat nejmilejšímu po příchodu z práce do náruče, sedět v předražených kavárnách v centru na nábřeží a užívat s radostí společně strávený čas – prostě zase žít v Izmiru.
Když v podstatě každé dva měsíce pendlujete mezi dvěma místy, taháte s sebou spoustu věcí jak kočka kožuch. Mohlo by se zdát, že mi k práci kdekoli na světě stačí jen notebook, zdroj, myš a možná scanner. Přihoďme zrcadlovku, blesk a objektivy jako koníčka, občas nějaký harddisk – a příruční zavazadlo do letadla je plné. Jelikož se ochladilo, kufr se zaplní oblečením. Ještě pořád nejsem v tom stadiu, kdy bych měla na obou místech dost oblečení do všech ročních dob nebo kdy by se všechno dalo na místě jednoduše dokoupit (na mne se v Turecku pravděpodobně některé kusy ani dokoupit nedají) – a tak zase tam a zpátky povezu tak patery boty včetně těch basketbalových, bundu, svetry a svetříky, trička s dlouhým, dlouhé sukně a ještě delší ponožky. Možná i šálu. Minulý podzim na břehu Středozemního moře mne vyučil.
Nesmím také zapomenout na plavecké brýle, flétnu a kromě učebnic turečtiny i nejméně dvě dobré knížky. Možná si konečně přečtu i Korán.
Jen bíločerná Máša, která mé čakry po celý svůj zatím tříletý život nápaditě a nádherně doplňuje na úrovni kočky;) a ze všeho nejraději mi zachlupuje počítač, se přibalit nedá.
...PS: Ä stále je mi do skoku!
No tedy!
Přidat komentář: