S tureckou nemocnicí jsem se setkala už před rokem, ale to bylo jen celkem zábavné vyšetření síly svalů nohou po operaci. Teď mám tu čest – samozřejmě neplánovaně – nahlédnout do místního systému trochu podrobněji.
Vyšetření na cybexu v jedné z fakultních nemocnic v Izmiru. (podzim 2007)
Ne, neklátí mne žádná záludná choroba, jen jsem si z domova přivezla infekci, která se pravděpodobně po různých peripetiích v jiných částech těla usadila v místě upevnění štěpu vazu při mé poslední plastice křížového vazu. Nakonec to není poprvé. Takže oblast kolene, potenciální nebezpečí pro kloub.
Ve Zlíně bych běžela za obvodní, od ní časem k ortopedovi – ten můj bývalý zlínský ovšem v minulosti dělal dost podivná rozhodnutí. V Izmiru stačí mít tu správnou kombinaci konexí, peněz a Muratovy obětavé péče. Vzpomněl si na mne, promluvil si s týmovým lékařem, pak s fyzioterapeutem, pak s manažerem, dostal troje svolení, přijel pro mne přes půl velkoměsta.. a už sedíme v ordinaci v novém tréninkovém centru velkého volejbalového klubu. Pan Metin, týmový lékař a odborník na sportovní medicínu, na mne mluví vynikající angličtinou, která skoro postrádá běžný turecký přízvuk. Odhaluje infekci a s omluvou mi předepisuje injekce těch nejsilnějších antibiotik, která jsou k mání. Dívá se na taky na mou zdevastovanou achilovku a přidává recept a rady na cvičení i pro ni.
Překvapuje mne, že na tureckém trhu nejsou k mání přípravky typu Lactovita, které obnovují střevní kultury poničení při užívání antibiotik. "Však je to jen na čtyři dny," chlácholí mne doktor Metin. Musím se tedy vybavit aspoň pořádnou zásobou hustého tureckého jogurtu – tím lépe, protože třeba s višňovým džemem je nepřekonatelný.
Pak ještě drobná administrativní klička – recepty se samozřejmě píšou na Murata, jinak by injekce vyšly místo 25 euro alespoň na 100. Kromě toho se dozvídám, že základní státní pojištění stojí v turecku asi 200 lir (2600 Kč) na měsíc. Kdo si to může dovolit (a to jsou jen movitější třídy), platí si zdravotní pojištění u soukromých pojišťoven. To jsou už podstatně větší pálky (2450-5000 Kč) a konkurenční boj je obrovský. Platí se tu za péči v lepších nemocích, za to, že jste od pojištění osvobozeni po určité době, nebo že vaše děti dostanou po vstupu na univerzitu nějaký bonus. A co víc – pojištění v případě smrti pojištěného formou renty zabezpečuje jeho partnera nebo potomky. Uff!
Ráno přichází čas na první injekci. Paní v lékárně odstřihává z každé krabičky s injekcí horní etiketu s čárovým kódem, která se pak dokládá pojišťovně k proplacení. Zároveň se do zdravotnického systému, do něhož má přístup každá lékárna i nemocnice, u Murata objevuje údaj o 8 injekcích. Teď je to jedno, ale normálně se tak eviduje, kolik má kdo u sebe léčiv a brání se tomu, že by někdo doma hromadil víc krabiček léků, než je schopný spotřebovat – lékárna mu prostě další léky nevydá, pokud na monitoru vidí, že má dotyčný doma ještě pilule třeba na 10 dní. Pokud léky ztratíte, musíte si je v plné výši dokoupit.
Ale zpátky k injekcím. Jelikož jsou v naší čtvrti nemocnice a polikliniky ve všech světových stranách, neměl by to být problém (Injekci vám tu navíc většinou píchnou i v lékárně). Ale je, a logický – na receptu není uvedeno mé jméno, a tak si mne nikdo z lékařů v nemocnici za rohem nechce vzít na triko. Opatřujeme si správný recept... a sestřička ve stejné nemocnici (která je mimochodem soukromá a vypadá dost dobře) mi večer konečně může píchnout první dávku. Odborně, za 130 Kč.
Doufám, že si tu nezlomím nohu.
No tedy!
Přidat komentář: