8.01.2009
Po Německu poturecku - Mnichov - enjoy!Na konci roku se cestující žirafa dozvěděla zase jednu novinku – že z Berlína se do Mnichova letí, jak jinak, přes severní a západní Čechy.
Kromě chytrého kruhového systému letiště Berlin-Tegel tak bylo dalším zážitkem sledování poetické inverze nad Českem, z níž ze smogu romanticky vystupovaly nejen Jizerské hory a v dálce Krakonoše, ale směrem do středu kotliny i kterýkoli vyšší vršek Českého středohoří včetně památného zaobleného kravince jménem Říp. Dojemné!
Tématem tohoto příspěvku je ovšem něco jiného, než pozorování krajiny z okénka airbusu. Je jím setkání s mladými německými Turky, tedy se skupinou, s níž jsem zatím neměla tu čest.
Na letišti si nás totiž vyzvedly (se samozřejmým úděsem z mého nadhledu:) slečny Selda a Nilgün, dcery velkoměsta staré stejně jako já a členky jedné s Muratem spřízněné ankarské rodiny. Usadily nás do černého golfu, do sterea pustily poslední turecké hitovky a výlet po Německu rázem dostal úplně jiný ráz. Zmizely pamětihodnosti, dějiny, koncerny, spolkové republiky... a nastoupilo co? V čem to němečtí Turci žijí? Uzavřená komunita?
Po půlhodině turecko-německé konverzace jsem začala mít vcelku domácký pocit, že nás letadlo vysadilo úplně v jiné zemi, zvláště když jsme si na zadních sedadlech hověli na typických dečkách a upínače bezpečnostních pásů byly zastrčené, ano... hodně hluboko v sedácích.
V hustém mnichovském provozu, kde jen cesta z letiště do hotelu trvá hodinu a z centra do olympijského areálu další hodinu, jsem měla tisíc chutí začít výzvědnou sociologickou konverzaci, jenže to by mi němčina musela naskakovat trochu rychleji. Výhodou bylo, že se s děvčaty dalo kdykoli přejít do turečtiny. Dozvěděli jsme se, že obě holky studovaly odbornou školu a pracují (zakřiklejší Selda je asistentka zubaře, okatá komunikativní Nilgün sekretářka). Nepodařilo se mi vysledovat, kterým jazykem mluví raději – jsou rodilé Němky, turecky se bavily víc, ale pak zase plynule přecházely do němčiny. Na druhou stranu i jednoduchý zápis v turečtině by odhalil gramatické chyby, protože mají svůj mateřský jazyk spíš naposlouchaný.
Jejich svět je celkem jednoduchý a příjemně městsky konzumní – tvoří jej reklamy, často na automobily – dlouho diskutovaly, v jakém bouráku které značky se jednou budou prohánět -, minulé, současné a budoucí vztahy (zvláště ex-boyfriendi jim dělají starosti a je potřeba důkladně probrat všechny strategie), dobrá místa k nákupům a DVD (na které se budeme dívat?).
A abychom nezapomněli – velkou, opravdu velkou část zabírá rodina. Tu je potřeba plně respektovat a plnit všechna přání včetně toho, v kolik hodin se večer přichází domů (moc pozdě to není, tuším, že tak kolem desíti, jedenácti). S rodinou se nediskutuje, zvláště s tatínky, protože otcové z první přistěhovalecké turecké generace jsou téměř bez výjimky velmi přísní. Proto měla Nilgün trochu problém – druhý den si chtěla nechat udělat piercing s kamínkem na horním rtu a dlouho řešila, jak to přijme otec, před kterým předtím celých 11 let úspěšně tajila svoji první takovou ozdobu. To bychom se ještě nedivili, ale pak jsme se seznámili s jejím mladým sousedem pocházejícím z Izmiru (to už jsme byli u Nilgün doma, kde se nás pokoušela přejíst a přepít). Soused měl průpich rtu ten den právě za sebou a odpoledne pomocí smsek zjišťoval náladu svých rodičů, aby se jim případně večer zašel ukázat...:) U toho kouřil jednu za druhou (stejně jako holky) a možnost infekce v čerstvé ráně ho nechávala v klidu.
Ke konci dne jsme, doraženi sledováním svatebně laděného DVD Sex ve městě, toho měli opravdu dost. Poděkovali jsme za padesátou pobídku k jídlu a pití a nechali se dovézt k hotelu. Alespoň pro mne to byla zase další zajímavá zkušenost. Strávili jsme den s Němkami, které v životě nevylezly na žádnou kostelní věž v centru Mnichova, protože je tam příliš mnoho schodů, narozdíl od cyklisticky náruživých Staroněmců všude jezdí autem a které téměř nebyly schopné vyjmenovat památky svého města a už vůbec ne poradit s dopravou metrem. Protože žijí jinde. Ale kde?
Dva dny v Mnichově nestačí. Ještě bych se tam vrátila – čeká na mne minimálně Alte a Neue Pinakothek. A taky spousta otázek. Ale to až budu umět líp turecky.
No tedy!
Přidat komentář: