29.01.2009
Potřetí pod nožem, svorkou a dlátem - zleeen! Ani byste nevěřili, jakou jsem měla v pondělí večer radost ze života. Předoperační, skoro až alkoholovou euforii, probíhající mezi důkladným mytím, holením obou končetin a dalšími přípravami na zákrok. Den poté přišla další, možná ještě větší. Hurrá, je to venku!Důvod byl jednoduchý: když vám tři a půl měsíce v kuse hnisá noha a postupně kvůli tomu musíte do sebe vpravit hromady antibiotik, jste pak docela rádi, že už to končí. Tělo už nemusí bojovat proti infekci, která se ho držela zuby nehty, a soustředit se na hodně potřebnou regeneraci. Titan se v těle snáší velmi dobře, ve výjimečných případech to ale, jak je vidět, neplatí.
Je to vlastně štěstí, když se člověk může těšit na to, že se mu někdo upálí cévky, špárá se dlátkem v obnažené holenní kosti, vypáčí knoflíkovou svorku (to je na obrázku ten mimozemský smajlík vpravo dole) a pak všechno vypláchne peroxidem. Jediným stínem je fakt, že to v mých šestadvaceti letech byla už třetí narkóza. No, sice si stále pamatuju své jméno, adresu, rodné číslo, partnera a snad i heslo do online-bankovnictví:)) (i když trochu pochybuju, že přežily mé stylistické schopnosti), doufám ale, že mám odoperováno nejmíň na dalších.. hm.. 80 let.
(I když jsem chtěla, ani tentokrát jsem si nevšimla toho okamžiku, kdy mne na operačním stole uspali. Sledujete dění kolem, pak se za vás posadí anesteziolog, vydá jeden pokyn... buch, a už se probouzíte se zafačovanou nohou:)
A skoro nic mne nebolí, a to ani v noci. S plastikou vazu, kdy vám vyvrtají dlouhý kanál do holenní i stehenní kosti (na obrázku je mimochodem ještě vidět) a vy pak po nocích hodně zatínáte zuby, se tahle kosmetická záležitost nedá vůbec srovnat. Jen jako po každé operaci nohy hrozí zánět žil a embolie, takže jím další chemii a vlastnoručně si píchám... ano, derivát heparinu:)
Byl to delší sága, která mi umožnila uvědomit si pár věci o sobě a nahlédnout i pod pokličku tureckého zdravotnictví. A že to nebyly špatné dojmy, možná proto, že jsem se chodila ukazovat výhradně do soukromých nemocnic a za špičkovými lékaři. Nu, na klinice Mikrochirurgie rukou a ortopedie v Izmiru, asi půl kilometru od místa, kde bydlíme, by mi operaci udělali už v půli listopadu. Měla bych špičkovou péči, na rentgeny (a možná ani na EKG, co vy víte) bych se nemusela ani vysvlékat, pan doktor by se mnou hovořil vynikající angličtinou a pooperační pokoj, na Turecko netradičně zachovávající soukromí pacientů, by možná stejně jako recepce měl krásné mramorové obložení. Jenže za cenu kolem 20 000 korun.
A tak jsem se rozhodla dohnisat se až ke spásným branám svého pojištění a levného českého zdravotnictví. Tedy, do ordinace svého ortopeda (neobložené mramorem), protože revize prý v Čechách dělají jen původní operatéři. Ale musela jsem si počkat.
Co dodat? Nooo.. už se těším, až se zase proběhnu u nás v lese!
Sportem ku zdraví (nebo na operační sály)!
No tedy!
Přidat komentář: