Návštěvu tureckého zlatnictví neriskujte. Při pohledu na všechnu tu orientálně laděnou zlatou, stříbrnou, rosé, červenou, smaragdovou, rubínovou a diamantovou krásu vám hrozí realizace dosud jen tušeného významu úsloví "až oči přecházejí".
Nebudete vědět, kam se ve výlohách zlatnictví, jež jsou často – dle místních zvyklostí – navíc shromážděny do specializovaných nákupních pasáží, podívat. Zahltíte si oči, pak šestou čakru, propadnete svému materialismu, egu a chtíči a skončíte na psychiatrii jako neklidné blouznící trosky stíhané nočními můrami, v nichž vystupují uhlazení prodavači v obleku a hory kazet na předvádění zboží.
V nabídce tureckých snubních prstenů je těžké si vybrat. Těžkost, masivnost, přezdobenost, pompéznost, třpytivost.. nebo se mi to jen zdá?
V centru Ankary najdete i obchod zlatnické firmy specializované jen na snubní prsteny. Samozřejmě vám vyrobí všechno na světě a také tvrdí, že u nich můžete vidět 90 % všech prstenů dostupných v Ankaře. Při pohledu na dlouhé pulty plné jen a pouze snubáků jim i věřím. Ale opět – jsme si nevybrali. Potvrdily se tak naše obavy, že Turci mají obecně divný nepraktický a pompézní vkus.
Ale to je jen moje hypotéza. Všechny drahé šperky ani jejich třpyt mne téměř nezajímají, a tak si naštěstí všechny tyto obtíže ušetřím. I tak musím konstatovat, že na mne turecká zlatnictví udělala pořádný dojem. Nádherná umělecká práce stojí za podívání vždycky a já se ráda ponořím do studia starověkých motivů na novodobém zboží. Nedovedu si ale představit, co nastává, když se do takovéto prodejny dostane nerozhodná osoba s vášní pro zlato a diamanty a zlatou kreditkou...
Proč tolik zlatých náramků? Protože je najdete na zápěstí možná každé movitější vdané turecké ženy. Snoubenci (nebo jejich rodiny) je své vyvolené pořizují při zásnubách, náramky se dávají i při svatbách coby svatební dary i nepřímá hotovost, co se pak hodí při hrazení vysokých svatebních výdajů. Takovou věc se (dle v Turecku převládajího názoru) do domácnosti vyplatí koupit i po svatbě – je to investice, kterou lze v případě potřeby znovu rychle využít.
Zdá se tedy, že se snoubenka přiměřeně situovaného tureckého muže má. Nu, je to tak, alespoň co se šperků týče – je svým nastávajícím a jeho milující rodinou vytrvale ověšována zlatem. Ani já nejsem výjimkou. Vím, že i když na sobě kovy nosím nerada, musím všechny tyto dary na sebe na rodinných seancích alespoň občas pověsit, aby bylo vidět, že si jich vážím a nosím je. A pište si, že si jich vážím, především jako výmluvného symbolu jejich vztahu ke mně, vyjádřeného jazykem místních zvyklostí. Jsem jim drahá... Také vím, že kdybych chtěla, mohla bych mít snad i dvojnásobek stávajícího množství řetízků, náramků a náušnic a nikdo by se nedivil.
Takže se nedivte, až vás za nemístné poznámky jednou umlátím rudou semišovou dárkovou kazetou od svého nového náhrdelníku, protože to bude to první, co bude zrovna po ruce.
Už teď mne to děsí...:)
No tedy!
Přidat komentář: