20.05.2009
Iónie III - Taxíkem do hor - türkiyeByla půlka dubna. Karaburun už dávno oplýval krásným jarem, nikoli však ještě turisty. Proto po nás zatím zachovalý, vysoký a výřečný taxikář S. rád chňapnul (byli jsme prý jeho první letošní turistické úlovky) a spolu s několika místními zavezl do pár kilometrů vzdálené rybářské vesnice.
A pak nás už provázel po celý den. Nevzdala jsem se totiž představy, že na Karaburunu, místě s krásnou přírodou, musím vidět hory a nejlépe na nějaký blízký vrcholek vylézt, abych v duchu různých turistických rádců na internetu poznala jarem vonící egejskou přírodu. Taxikář S. se samozřejmě okamžitě nabídl, protože – čirou náhodou:) – on je jeden z mála, který zná cestu na nejbližší vrcholek nad městem a má povolení vyjet až nahoru. S radostí jsme nasedli.
Jeho společnosti jsme nelitovali, i když s tím povolením si to samozřejmě trochu přibarvil (kdo by potřeboval povolení na vjezd na horskou pěšinu, možná tak povolení od ovčích stád, která se tam nahoře pasou kolem silnice). Svědomitě (tzn. s vyhlídkou na tučný honorář) s námi objel všechny pobřežní vyhlídky na krásné písečné pláže, ukazoval nám nejlepší místa na focení a poté stále zkušeněji mačkal spoušť a Muratovi samozřejmě podrobně vylíčil život na poloostrově, kde taxikář přes zimu nesežene příliš zákazníků. Jeho žena jezdí za prací sto kilometrů až do Izmiru, je zdravotní sestra, a celý týden není doma. Pravděpodobně vydělává víc než on, živí dva dospívající kluky.
Úzkou klikatou asfaltkou jsme se vyhoupli nad městečko Karaburun, centrum poloostrova Černý nos. Bylo sice hezky, viditelnost ale nevyšla, jinak bychom mohli dohlédnout na pár řeckých a pár tureckých ostrovů, letovisko Foça a dokonce až na bílé paneláky z předměstí Izmiru. Na hřebenu se taxikář odvážně vydal na jednu z travnatých a bahnitých odboček, z níž se vyklubalo ono tajemství šéfkuchaře. "Vyvezu vás až nahoru, vojáci tam měli strategické stanoviště a cestu zpevnili." Měl pravdu, takže výjezd nebyl ani nebezpečný, ani příliš nedrncal. Ale i tak to bylo poprvé, co mne někdo vyvezl na horu v autě, fuj.
Poprvé jsem se přesvědčila, jak v Turecku probíhá horská turistika – nejlépe na čtyřech kolech, protože po dvou nohách je to příliš namáhavé:)) Proto jsem i začala chápat, proč se na mne Murat dívá tak ostražitě, jakmile mi zamlžený zrak padne na nějaký kopec. Vcelku správně odhaduje, že se ve mně rodí přání ho zdolat, což s obecnou tureckou představou o hezkém výletě příliš nekoresponduje:) Ale nechtějte někam lézt, když se ve velkoměstě už nedá dýchat a když se zdejší hory na jaře tak krásně zelenají. Zato v létě bych si do zdejší žlutohnědé vyprahlé výhně vyjít nechtěla...
Opravdu jsme se ocitli na nejvyšším vršku nad městem, který je ale s výškou kolem 500 m.n.m. jen jedním z menších vrcholků zvlněného vnitrozemí ostrova. Byly tam položené betonové panely, které (doufám) nikdy nebudou sloužit svému účelu – tuším, že by se na ně vlezl nějaká protiletadlová baterie, dělostřelecká výbavička nebo něco podobného. Mimochodem, na protější vyšší hoře vojáci údajně vybudovali menší sklad zbraní pro případ rychlé potřeby, nu, vymyšleno to Turci, zocelení staletími válečných výprav, mají dobře.
Ti turisti z Izmiru a z Česka s tím nadělají...
Ještě jedno nevěřícné foto našeho hrdiny (důvod k úsměvu tu je, narazil na výborné rito)...
...a jede se trochu dál do hor, po silnici spojující východní a západní pobřeží poloostrova. Dozvídáme se, že místní jsou náruživí houbaři, míjíme pár kupodivu nasávajících pastevců ovcí a zastavujeme u pramene napájejího velkou starou kašnu s dlouhým napajedlem pro dobytek. Je to zároveň výchozí místo na turistické trase využívané skupinkami bláhových belgických a německých turistů, kteří na Karaburun přijeli – proboha – taky chodit po svých...
Času máme dost, minibus odjíždí na Izmir až v šest. Muži klábosí, já jim občas rozumím, občas je fotím, pak popojedem.. S. nás vysadí dole v městečku, doporučí nám dobrou rybí restauraci a bez smlouvání dostane rovnou stovku lir (cca 1300 Kč). Pak nám ještě před odjezdem zve na čaj a přijde zamávat k autobusu, protože má stanoviště hned vedle zastávky. Kdybychom našli ten lísteček s jeho jménem, poslali bychom mu už dávno tyhle fotky.
Citróny, jasmín, moře, pohoda. Karaburun.
Karaburunské kočky jsou ještě neodbytnější než ty izmirské, zvlášť mimo sezónu. Vědí, že když nedostanou kůži z naší ryby, další oběti už na ráně třeba nebudou..
No tedy!
Přidat komentář: