23.05.2009
Než rozkvetly jabloně - zleeen!Nevím, jak vy, ale kdykoli v tomto nádherném měsíci i kraji vyjdu z domu, jsem ohromena krásou všeho kolem. Nad stojatým opojným vzduchem ztěžklým vůněmi kvetoucích akátů za teplého soumraku, nad vůní přírody po dešti, ranním lesem, tancem větví před bouří nebo oblaky při západu slunce. Tyto zážitky jsou široké a těžko sdělitelné, přece se do nich u každého z nás v jiném poměru přimíchává ještě i kus dětství, mládí, tradic, jazyka i snů. A přece – někteří dokážou v několika slovech svůj kraj popsat tak, že tu podívanou vidíme a cítíme. Opravdoví spisovatelé.
Valašský spisovatel M. J. Sousedík, ročník 1909, patřil mezi ně. V roce 1943 vydal knihu Paseka mlčí, která – kupodivu – na mne trpělivě čeká ve zlínské knihovně a možná i u nás doma kdesi mezi knihami po prarodičích. Umění výstižného líčení ve zkratce se učit nemusel, to mu asi bylo dáno. Jaká slast je pak daleko od domova otevřít jeho knihu Než rozkvetly jabloně (vydanou edicí Volné výtvarné sdružení "Valašský názor" v roce 1995) a zase být – doma.
Mimochodem, není to žádná kniha poezie. Idylické obrazy ze života vesničky u Zlína (ze všech náznaků to vypadá na staré Slušovice) od 10. do 30. let 20. století střídá naprosto realistický obraz myšlení lidí, jejich nekonečné dřiny na polích i ve dvorech, ale i stereotypů, předsudků, egoismu a kastovnictví, rozlišování podle majetku, vrytého hodně hluboko pod kůži bohatých i chudších. Jedna chuďasem přioraná brázda z cizího pole plodí nenávist druhého, přetrvávající po dlouhé generace. Starosta se naparuje – já jsem sedlák, kdo je víc, chuďas nemá šanci cokoli změnit, hospoda je rozdělena na místnost pro místní honoraci a pak pro obyčejné chalupníky. Trochu jiná babiččina doba, než jak nám o ní vyprávěla, trochu jiné zobrazení éry, kdy o pár kilometrů dál rostla moderní legenda jménem Baťa. Poučné čtení.
Ale ty popisy! Přírody i lidí, doplněné krajovými výrazy. (znáte je ještě? třeba včil, hépni, oščágat, henkaj, totkaj, klát, pasínek, čůpek, pěšáry, vijokat, zblk, hebulinký, oofíknutí, uklohnit, po noci holajdušit, zblysknout)
...Jaro...
"Hromničná zima přituhla. Rakovské děti nosily do záhorovské školy zmrzlé skřivánky. Únor přešel. Březen se zlomil v půli a začalo južit. Slunce si vytřelo z očí ospalinky a krupičky ledu. Hlína se rozsýpala, na závětrné straně mizel sníh, bylo kopno, bylo jaro, chválabohu, hned je veseleji."
... Léto...
Na polních cestách a na vyprahlých pasíncích leželo bezvětří, dusné zmijí stráně vydechovaly mateřídouškou. Řeka dováděla, rozmarně a hravě, rozstřikovala perličky nad kluzkými a mechem obrostlými kameny. Motýli se snoubili v letu a vážky s obludnými hlavami přistávaly na stožárech vodních trav.
...Červenec...
Údolí žhnulo roztaveným zlatem. Rež, pšenice, rež, ječmen, pšenice, pšenice, oves. Byla to milostná píseň léta, slavnost plodnosti, chvála člověka a jeho trpělivé práce. Byla to zbožná píseň o pohanské radosti, bylo to puritánský žalm o hříšné kráse.
...Noc na dědině...
Byl večer, na nebi vyšly hvězdy, měsíc plul nad lesy. Rosa voněla a ve stromech ševelil větřík. Kdesi řehtal kůň. Ze Žabí ulice se ozvala harmonika. Opožděný vůz drkotal a kvikal ke stodole.
...Klid hřbitovní...
Lípy voní a včely bzučí a větry dují svatým plem, kde není brázd a hádek o hrst žita. Pod lipami dýchá smír v jarním setí i v letním parnu, v podzimních plískanicích i v zimních fujavicích. Skučí severák a šeptá jižní mazlivec, přikrádá se letní sucháň a žňový dusivec – a hřbitov je všechny vlídně vítá bezvládnýma rukama křížů a chladnými čley kamenných desek.
...Nebo tento popis žní, jen díky němuž si dokážu udělat představu...
Žně. V polích se hemžilo lidmi. Kdo měl ruce a nohy, byl na strništích, jenom výměnkáři vartovali stavení a kočky lenivě pochodovaly mezi tyčkami plotů. Už jen tohle! Lidé se shýbali, zvedali těžké snopy. Vrchovatě naložené žebřiňáky se klátily ke stodolám.
Spěch, shon, kosy, povřísla.
Volání, vijokání.
Lidé měli rozpálené tváře. Dlaněmi si sírali pot, odfrkovali jej se rtů. Natřásali si propocené košile. Hrdla jim vprahla, horko k nevydržení, dusno k zalknutí. Něco se přižene. Poskočte, mandele jsou suché jako pepř, hoďte sebou! Hupkem a skokem, neřečnuj a vytoč vůz, ať je žito doma, než se přižene tůmava.
Žně vběhly do údolí rychlonohým cvalem. Rež už byla zhruba po střechami, ječmeny na kličku, i ovsy měly svůj čas. Všechno dozrávalo najednou.
Dlouho nepršelo, země praskala. Chleba bude letos doboha! Hen vymlátili dvě kopy a sypal mandel do půl druhé měřici!
Spěch, kosy, povřísla, povozy, řetězy, vijokání. Do stodol, do stodol!
Nádenice spěchaly s pole. Vybyla jim chvilka. Och, cérko, honem poklidit doma, oškrábnout zemák a uvařit k večeři hlt polévky. Chlapi se přiženou hladoví tajak psiska, rady bych si s nimi nevěděla.
A zas kalupem na zadní hona, zavazovat snopy a uhrabovat strniště!
Shon, povozy, propocené košile, slunce nad hlavou.
Na pole, do stodol!
Do stodol, na pole!
Aj!
A co vy? Který váš oblíbený spisovatel má tento dar zkratky? Podělte se o tipy.. Já třeba ještě můžu doporučit Václava Beneše Třebízského, který je už ale mírně archaický...
No tedy!
Přidat komentář: