25.05.2009
Centrem Ankary - türkiyeUž už jsem se chtěla zaregistrovat do galerie sdružující kreativní fotografy, ale... nebylo z toho nic, oprávněně. Stále ještě spíš cvakám (většinou z jedoucího auta, vlaku, autobusu, eskalátoru) než fotografuji a spíše dokumentuji než tvořím. Vyhovuje mi to, pohodlí, žádná marná námaha navíc. Na mých fotkách asi nebudete žasnout nad kompozicí, ani se vztekat, že jste na to nepřišli sami. Když už ale nic, zprostředkovávají alespoň to základní: vidět cizí kraj a udělat si o něm představu. Doufám. Tak tedy – Ánkara.
Ano, vyslovuje se Ánkara, s (pro turečtinu netypickým) důrazem na první hlásce. Vnitrozemí, skoro pět milionů obyvatel, nadmořská výška 850 m. n. m., historie od 8. stol. př. n. l., průměrná květnová teplota je 26° C ve dne a 6° C v noci. Ačkoli se to z obrázku nezdá, slušně vyřešený dopravní systém. Hnízdo systému.
Centrum všeho, s řadou vynikajících univerzit, kulturních zařízení (povinné je Muzeum anatolských civilizací), blýskavých nákupních center, škaredých obrovských budov vládních institucí, blyštivých ulic, nasvícených mešit, luxusních sídlišť, ušpiněných chudých čtvrtí, sportovních týmů a zkorumpovaných politiků, jako na civilizovaném Západě... Centrum sekulárních idejí tureckého státu v čele s Atatürkovým mauzoleem, i když ve srovnání s Istanbulem konzervativnější, uměřenější atmosféra. Žádné velké výstřelky. Ženy, zvláště spousta těch, co tu dělají kariéru, tu v šátcích spíše nechodí (a už vůbec ne v burkách, nejsme v Iránu, tak se mne na to pořád neptejte) a děti se nebatolí v prachu neasfaltovaných ulic. Pche!
Na stranu druhou je tu většina staveb stará maximálně 80 let, protože před povýšením na hlavní město to bylo jen chudé provinciální městečko se vzpomínkou na zářnou historii Ankýry a domky přilepenými k ruinám kdysi hrdého hradu.
Snímky jsou ze čtvrti Kizilay, pravého a stále živého centra Ankary. Přes den je tu až moc lidnato, hektika, neklid. Zdi přeplněné reklamními nápisy a upozorněními na tisícovky služeb, obchodů a kurzů. Spousta dobrot a lákadel.
V autobusech vládne trochu jiný systém než v Izmiru – spoustu z nich nevlastní dopravní podnik, ale soukromníci. Takovéto busy zaměstnávají hned dva lidi – jeden sedí vepředu a točí volantem, druhý za tím prvním na maličkém sedátku bokem ke směru jízdy a vybírá jízdné. Pro nás další příklad přezaměstnanosti, pohyb autobusu se tím ale dost zrychluje.
Tento chetitský artefakt z 3. tisíciletí př. n. l. byl dlouho i ve znaku Ankary, dodnes je jejím symbolem (najdete jej na titulním snímku u tohoto článku?). Originál vystavují v muzeu anatolských civilizací.
Tak jako ostatní oblasti Turecka, také oblast Ankary má svůj vlastní folklór, styl písní, dříve oblékání, jídel, řeči. Malou ukázkou může být označení jedné ze základních pouličních potravin Turecka – kulatého preclíku posypaného sezamovými semínky. V Izmiru mu neřeknou jinak než gevrek, v Ankaře (a kupodivu také na egejském pobřeží 100 km pod Izmirem) zase striktně simit. Záleží, kdo odkud pochází. Takhle se na ulicích prodávají (4 kousky za 1 liru = 13 korun), řada prodejců je ale mobilní a zboží si nosí na hlavách:
Poprvé za všechny své návštěvy jsem se dostala i čtvrti Eryeman, do nové Ankary, vyrůstající západně od města. To sídliště je obrovské, už teď může mít půl milionu obyvatel. Ale musí se vidět, a pak i ukázat. Příště.
No tedy!
Přidat komentář: