Giraffe Daily

4.06.2009

Anatolie. Zvlněná, dechberoucí široširá krajina, kolébka civilizací, mlčenlivý pozorovatel pomíjejících věků. Táhne se od obzoru k obzoru, za nesčetná pásma líně zakulacených, v dáli nekončících hřebenů a rozlehlých plochých údolí s kobercem polí. Města na rovině, přehledná jako na dlani, vzdálená i v době rychlých a pohodlných patrových autobusů a širokých dálnic tak, že to budí respekt. Dobře utajené zapadlé vesničky, kde se časy mění jen málo. A barvy, ty jarní BARVY...!!!!!

Dojem na mne zatím dělají v zásadě všechny výjezdy do obrovských prostor Anatolie, ty jarní jsou ovšem naprosto jiná liga. Ty jsou... dechberoucí, nádherné, neuvěřitelné. Tentokrát to bylo umocněno tím, že jsem se vydávala zatím nepoznaným směrem – 230 km na severovýchod od Ankary (mapa), tedy na ten dosud nepoznaný východ, i když tohle s východem zatím nemá nic společného. Takhle to tam vypadalo přesně před měsícem.

Zdejší kraj nese spíš nostalgický pel země, kde se čas, šplhající do vrchů s náklaďákem, zastavil na benzince na krátký čaj a cigaretku. Nenajdete tu zběsilý shon relativně blízké metropole, ale pořád to tu pořádně bublá ve srovnání s místy, kde stejný cestovatel sedí pod jabloní a půl dne pase svého oslíka...

Takových osmdesát kilometrů za Ankarou začíná mít půda, bohatá nejen na železo a měď, sytě červenou barvu, po dalších sto kilometrech se kolem cesty objevují i namodralé odstíny. Staré civilizace (a tady vjíždíme do fascinujícího jádra, přímo epicentra spousty starých civilizací, například té chetitské) tu pro kovy nemusely ani pod zem. Po charakteristické cihlové červeni je pojmenovaná i největší řeka v oblasti Kızılırmak (Rudá řeka), zásobující Ankaru užitkovou vodou a vtékající do Černého moře.

Slunce se chýlí k západu a všechno barví do oranžova. Začíná další podvečerní barevné divadlo.

Ne, Anatolie není turistické Turecko – to bezpečně poznáte na záchodcích u dálnic, kde mezi spoustou těch tureckých, vybavených několika prvky, jejichž účel zatím jen postupně odhaluji (nádobka, kohoutek na napuštění vody...), hrdě přechovávají i jeden evropský pro cizinky, s vlastním umyvadlem. Přívětivě se usmívající ošátkovaná babička-správkyně vás, žirafu, mezi osazenstvem autobusu spěchajícím do kabin prvním pohledem bezpečně vyselektuje, poklepe vám na rameno a mlčky ukáže na svůj klenot. Poté vás v přelidněné umývárně naviguje k neobsazenému umyvadlu s apartním dávkovačem na mýdlo, vyhrazenému cizincům.. a pak se mlčky usměje a kývnutím rozloučí... a protože se v Turecku za WC platí při odchodu, protestuje pak proti tomu, že jejímu synovi u pokladny dáte miniaturní dýško...

Samozřejmě, o nádherách Anatolie může básnit především ten, kdo ji navštíví na tři dny, vidí jen to nejkrásnější a pak si zase odjede do svého pohodlí. Nedivím se, že se odsud mladí snaží rychle vypakovat. Když kolem cesty vidím městečka a vesnice jako na fotce, představuju si, jaký tady musí být život. V místě, odkud je to pět minut na pole, dvě hodiny do Ankary a hodina do nejbližšího velkého města s trochou té turecky osekané kultury a dalšího vyžití (cyklostezky a podobné hlouposti pro volný čas tady fakt nevedou), mi vychází jen... televize. Nu, až v těchto obrovských vzdálenostech pochopíte, proč jsou satelity a bedny tak zbožňovaným a mocným pojidlem této země.

Tento díl končí, příště to lepší z anatolských krajinek, možná konečně s textem, který lépe vyjádří, jak hluboko... ále nic... O Anatolii z ptačí perspektivy už jsem básnila tady.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

No tedy!