23.02.2010
Na opačném konci zálivu - türkiye...než bydlíme, je méně ruchu, více klidu a v dáli také spousta moderní panelákové architektury. Není ovšem špatné si pod příjemným únorovým sluníčkem jen tak posedět na trávě u moře, poslouchat racky, kochat se jiným úhlem pohledu na okolní hory, rozbalit sušené ovoce nebo ořechy z bazaru... a čekat na autobus, pardon, na parník, co vás při slunce západu doveze domů...
Tato (stále ještě centru hodně blízká) výspa Izmiru se jmenuje Bostanli (v dáli paneláky nového "Modrého města"). Ty už jsou na můj vkus opravdu daleko a nemáte-li auto, moc si to hodinové dojíždění kamkoli neužijete.
Život... Místo toho, abych při svých rutinních cestách za prací nebo nákupy poslouchala "Obeciny-Slínová-Morýsovy domy a Náměstí Práce", případně "Jugoslávská-Milady Horákové-Moravské náměstí", nedejbože třeba i "I. P. Pavlova-Muzeum-Hlavní nádraží", to pohodové vozidlo místních MHD se se mnou houpe a slýchám tu romantikou, často i staletími, slanou vodou a dálkami vonící názvy jako Pasaport, Kordon, Alsancak, nebo Bostanlı.
Nejlepší na tom ale je to, že většinou v Izmiru všude dojdu pěšky, takže si své občasné výlety mořským autobusem můžu jen a jen užívat, stejně jako třeba spousta párů, které na se na onu horní palubu musí všechny zákonitě v jeden podvečer usadit, sledovat zapadající slunce a nekonečné vlnění života, držet se za ruce, dát si čestvý džus a fotit (se), fotit (se), fotit (se)...
Sedět si na skoro prázdné horní otevřené palubě, pěkně vzadu nad lodním šroubem, sledovat moře, hory a příjemně se vzdalující břehy velkoměsta, mávat kotvícím nákladním obrům, vědět, že příštích 10 minut můžu krásně relaxovat s racky, a přitom budu na druhé straně zálivu vždycky rychleji než kterýkoli automobilový závodník jedoucí po pevnině... hmmm... Slunce zapadlo někam za řecké ostrovy, ještě oranžové nebe postupně tmavne a přechází do sytě modré, světla města se pomalu rozsvěcují. Vystupujete v Alsancaku, na hlavním korzu, centru zábavy, nočního života a všech možných neřestí a brzy jste loveni nahaněči v nábřežních restauracích – vždy uhlazeným, elegantním a bleskurychlým číšníkům právě začíná nejpernější doba...
Ale zpět do vln... Netřeba se divit, že jsou obyvatelé Izmiru se svým městem a jeho atmosférou asi často spokojenější než lidé z vnitrozemí. Moře dělá divy (a stačí i výhled na ně). Jako ideální relaxační prostředek očistí a utopí všechno. Ať už máte na souši jakékoli trable, možnost na chvíli se od nich vzdálit, zahalit se do rapotu muzeálních dieselů, zírat do dálav, nechat oči odpočívat na něčem, co stvořily daleko dokonalejší síly než ty lidské, zanořit se na chvíli do snění a fantazie, to je... k nezaplacení.
A my cizozemci, z našich domovů až příliš rozmazlení potřebou harmonie a estetiky, si to uvědomujeme dvakrát tolik.
A A i kdyby vám ta izmirská střela náhodou ujela (nejlepší je sledovat, kolik lidí k němu dosprintuje na poslední chvíli), není to romantika? "Ujel mi parník, vlastně odrazil, odplul, odhrčel, odkolotal..." No tedy!
Přidat komentář: