Je to zvláštní pocit, to dnešní cestování z kontinentu na kontinent. Je tak rychlé – ještě vám ani neoschla pláštěnka ze včerejšího blízkého setkání s Niagárskými vodopády, a už opět v Izmiru posloucháte Alláhu Akbar a všechno se tváří jako dřív. Ale co mají říkat třeba takoví kosmonauti, že?
Tak tedy, s cestou přes Atlantik došlo po generacích našich předků a polovině mých přátel i na mne. Nečekala bych to a ani jsem o to nikdy zvlášť nestála, ale jak vidno, nikdy nevíte, co vás potká. U mne to bylo pozvání na svatbu našich kanadských přátel, s nimiž jsme se déle než dva roky stýkali v Izmiru. Svatba byla naplánována na magické datum 10-10-10 do utěšeného místečka v srdci jihozápadního Ontaria, v úrodné a malebné oblasti mezi masami Velkých jezer. Kromě data pro mne byl magický i ten základní fakt, že nemít fotografování coby koníčka, takovýto výlet by se zřejmě nekonal – takže foťte, tvořte hezké fotky pro přátele, třeba i vás potká podobná neodolatelná nabídka!
Bydlela jsem ve velkém domě velké rodiny ženicha a nevěsty ve městě Londýn, což je kousek od Cambridge, Oxfordu, Paříže, Kapského města a trochu dál od Windsoru, takže je vám jistě zcela jasné, kde to tak asi může být. Ano, přesně tak: Někde na půli cesty mezi Torontem a Detroitem...
Mimochodem, řekne-li se v Kanadě kousek, znamená to 200-300 km, tedy jen dvě hodiny autem po perfektních dálnicích, tedy co by téměř kamenem dohodil. Automobil je v této obrovské a více než prostorné zemi (druhé největší na světě po Rusku), ale i v jejích značně roztahaných městech plných nákupních center nutností a 48hodinové cestování v rámci téže provincie tady nikoho zvlášť nevzrušuje, to bychom si měli v naší pidizemičce zapsat za uši. Projevilo se to i při odletu z Kanady – celé narvané letadlo tureckých aerolinií už dávno spíce trávilo opulentní noční snídani? nebo večeři či co to bylo, letělo se už na plné trysky asi třetí hodinu, a pořád jsme ještě byli kdesi nad severními kanadskými teritorii směrem nad Grónsko.
Rozhodně tedy nemůžu tvrdit, že jsem poznala Kanadu – viděla jsem jen její malou, shodou okolností nejzalidněnější východní část nedaleko od amerických hranic, ale i to stačilo pro určitý základní a velmi příjemný pocit z celé země. Každý stát má koneckonců svoji typickou vibraci, kterou vnímavý návštěvník dříve či později vycítí.
Mým výsledným pocitem byla svěží organizovanost – všechno, jak se mi zdálo, mají v Kanadě dotaženo do detailu nebo se k tomu alespoň slušně blíží, je to ale zároveň i trochu jiné než třeba pověstný německý systém – a ohleduplnost, k přírodě, ostatním lidem, zvířatům, životnímu prostředí. To vše zkombinováno s dosti široce otevřenou "náručí" k jiným kulturám a pozitivním přístupem k imigrantům a jejich začleňování do společnosti.
O pozitivním přístupu ke sportu ani nemluvě – kanadská společnost se prý dělí na sportovní nadšence a lenochy a nic mezi tím, nikde jsem ale neviděla tolik sportujících lidí všeho věku, ať to byl jogging, brusle nebo kolo nebo desítky sportovních mládežnických týmů v každém městě. Typický Kanaďan se blíží typickému Skotovi – buď je při studenějších dnech zabalený do šály, nebo naopak neustále oblečený do trička s krátkým rukávem a šortek i při +4 stupních, jak jsem si ověřila. Druhý případ se mi ale zdál častější. Co také čekat od národa, který má na většině území šesti- a víceměsíční zimu s teplotami i kolem mínus šedesáti...
S tím je spojeno velmi vysoké povědomí o správném stravování a pitném režimu a dostupnost všech možných rozmanitých druhů potravin, bez problémů i v biokvalitě. Nabídka ovoce a zeleniny v supermarketech byla prvotřídní, ceny – kanadské, ale na to, že jde o jednu ze zemí s nejvyšším životním standardem, nijak přehnané. Že jsem Kanaďanům těžce záviděla jejich propracovaný, nikoli však do krajností dovedený systém recyklování odpadů, je samozřejmé – v Turecku si na jeho první náznaky počkáme odhadem ještě tak 30 let...
Mé pozitivní pocity byly po celou dobu pobytu podtrženy neuvěřitelným počasím, které se tu jen tak nevidí – slunečno, jasno, 18 a více stupňů... jen Niagarské vodopády se na samém konci mého pobytu vybavily vytrvalým skotským střikem ve formě déště a studeného větru, zřejmě aby se mi lépe vzpomínalo na ponuré scény z filmu Poslední Mohykán a neměla jsem na všech fotkách jen kýčovitou modrou oblohu.
A teď to hlavní – jací tam žijí lidé? Po 8 dnech těžko říci, i když jsem kromě mých hostitelů mluvila s minimálně 40 svatebními hosty a při zpátečním letu s jedním postarším Egypťanem, který už 25 let žije v Kanadě. Určitě jsou Kanaďané otevřenější vůči cizincům, jsou na to zvyklí díky tomu neuvěřitelnému národnostnímu mixu, co ve své zemi mají. Nedívají se na nikoho spatra jako Britové nebo (pozor!) i Češi, alespoň ne kvůli tomu, z které země kdo pochází.
Výsadou života v Kanadě je klid, menší uspěchanost než třeba v USA. Třicetimilionová populace se prostě rozptýlí do obrovského prostoru a nedochází k tolika konfliktům. Lidé jsou tu zvyklí na úpravnost a pořádek. S Brity a Skandinávci je pojí jistý chlad – nevyžívají se tolik v kulinářství nebo hostitelství jako Turci nebo Moravané, neuslyšíte o nich neustálé pobídky k jidlu, neoznačují vás po první hodině známosti za své bratry a starost o vaši osobu je někdy spíš jistým druhem zdvořilosti, což je ovšem i osvobozující. Jsou samozřejmě méně temperamentní a o dost chladnější i ve vztahu k dětem, samozřejmě jen po stránce fyzického kontaktu, jinak jsou to milující rodiče jako každí jiní. Má-li někdo jinou zkušenost, nezkreslenou nadšením z objevování, ráda ji uslyším v komentáři.
I tak jsem za svůj pobyt dostala spoustu pozvánek pro případ mé příští návštěvy. Zatím se tomu směju, ale kdo ví – našich současných vazeb s Kanadou je více a možná se tam zase někdy podívám, tentokrát i s manželem.
Ps: Teď už vím, že i rychlost a promyšlenost systému vyřízení víza do Kanady byla typickou ukázkou zdejšího systému – v jedno srpnové odpoledne jsem si v Ankaře zažádala a na druhý den už byla zásilka s ovízovaným pasem, instrukcemi a různými neupotřebenými vrácenými dokumenty v Izmiru. Podobně zajímavý byl i imigrační proces na letišti v Montrealu. Tip pro mé následovníky – nepřiznávat, že vezete nějaké jídlo, jinak se s ním budete muset rozloučit, což by třeba v případě čerstvé baklavy byla velká škoda;)
Ale aby to nebylo všechno tak růžové – těsně před mým odletem z Torontu v místní televizi hlásili, že Kanada má největší státní deficit všech dob. Takže i oni.
PPS: Máme-li při cestování kolem světa občas pocit, že člověk zkrotil přírodu k obrazu svému, podívejme se na zajímavý dokument Life After People – život po člověku, který prý teď běží na Z1. Mocná příroda by zařídila, že do pěti let po zmizení lidstva by po něm nezbylo příliš stop, což mne velice uklidňuje!
No tedy!
(L. - Mail - WWW) Vloženo 16.10.2010, 22:30:45
Svoji zkusenost nemam, ale ty od ostatnich zni podobne jako ta tva...peknej clanek ;-)
(bosorka - Mail - WWW) Vloženo 17.10.2010, 10:24:16
Opravdu pěkné počtení, děkuji za zpostředkování jiného konce světa.
(Ivana - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2010, 12:59:31
Taky děkuju za popsané dojmy. Jen to jaksi upevňuje moji zatím jen teoretickou představu o Kanadě. O Kanaďany jsem zatím zavadila jen tak okrajově.
(erika - Mail - WWW) Vloženo 21.10.2010, 12:23:50
Nechcem sa opakovať, ale opäť pekný článok, ďakujem za super relax.
(filipika - Mail - WWW) Vloženo 21.10.2010, 12:58:21
Jej, dekuju! Mam radost z kazdeho spokojeneho ctenare..
Přidat komentář: