7.07.2011
Vzpomínky na Istanbul - türkiyeJe to zvláštní, ale na poznávání Istanbulu jsem si musela počkat celé čtyři roky, co už jezdím do Turecka. V začátku května se mi tu stalo to, co běžně potkává spoustu ostatních jeho návštěvníků – jeho první návštěva mne nadchla, i když ne tolik jako kdysi Řím.
Samozřejmě mám na mysli návštěvu těch nejznámějších turistických míst a nejstarších částí města, nikoli jeho přelidněné, i když trochu jiným způsobem také zajímavé a malebné okolí. I tak jsem si po všech těch vyslechnutých zkazkách o stresující megalopoli raději nedělala přílišné naděje. Přelidněná, hlučná a kdovíjaká opravdu je, jenže když si přečtete tolik o jeho římské, byzantské i osmanské historii, sem tam i nějakou poutavou beletrii, občas vidíte nějaký ten film, seriál nebo dokument, vzrušení z poznávání se dostaví samo.
Nechcete také nějakou tašku?
...nebo raději nějaký ten šátek? Ceny jsou na Velkém bazaru "lidové"...
Výsledek pořádné historicko-faktografické přípravy byl ohromující. Chladné počasí sice zdaleka nepřipomínalo romantický květen, Bospor se topil v husté mlze, ale když člověk kombinuje procházky deštěm s prohlídkami úžasných pokladů a posezením v kvalitních cukrárnách a restauracích, dá se i trocha prokřehlosti přežít:)).
Vždyť to říkám – na počasí zase tak nezáleží...:)
Opěvování istanbulského genia loci už zvládly stovky a tisíce daleko nadanějších poetů, proto jen pár běžných postřehů. Na pár dnů se z nás stali čistokrevní turisté, tedy lovná zvěř a vhodné oběti různých podnikavců, ovšem s výhodou alespoň částečné znalosti tureckých zvyklostí a nástrah. Vypadá to, že istanbulský přístup k turistům je stejný jako jinde – tedy velmi individuální, záleží na člověku, firmě nebo podniku, zda jsou třeba ceny pro všechny stejné bez rozdílu, jídlo kvalitní a tak podobně.
Dopřáli jsme si ten luxus a ubytovali se ve stylovém butikovém hotelu přímo ve čtvrti Sultanahmet, tedy na starém městě, kousek od hlavních památek. Proto jsme měli dost klidu a času na objevování všech stále platných pravd – třeba že zvláště na nejstarším, největším a nejslavnějším Velkém bazaru (Kapali carsi) se vyplatí, pokud se na cenu zeptá Turek, neboť tam vládnou snad trojí ceny – jedna pro turisty, jedna pro průvodce a jedna pro místní, všechny samozřejmě vysoce nadsazené. Námi sháněná textilní taška zdobená orientálními vzory tam proto stála 65 lir (700 kč, turistická cena), 40 lir (snížená cena u vstupu do bazaru) a pak i 30 lir (koncová cena pro tureckého zetě, vyřizujícího nákup pro maminku své manželky). Vtip byl v tom, že se mladý prodejce manžela nejpve zeptal, zda mým rodičům dělá průvodce, a když se dozvěděl, že jde o rodinu, navíc o tchány, nahodil daleko příznivější cenu.
I tak ani zdaleka neprodělal, protože jsme už předtím stejné tašky viděli prodávat za 15 lir (cca 180 Kč), což by vcelku odpovídalo jejich výrobní ceně a troše toho zisku...
Přiznám se, že jsme manžela zneužívali i při nákupu vstupenek do jednotlivých památek, pokud tam vládly dvojí ceny – jelikož už tehdy bylo všude plno a nepřehledno, z rodičů se velmi často oficiálně stávali Turci. Ceny vstupenek na nejznámější místa pro turecké občany nebyly i přes mírné slevy lidové, slevová Müze kart neplatila všude, a tak jsme pochopili, proč se i obyčejné poznávání vlastní historie může pro některé početnější rodiny stát těžko dostupnou kratochvílí (ale v takové katedrále sv. Víta už je už taky pěkně draho, což?).
Rodiče už asi třetí den svého pobytu v Turecku přišli na to, že pokud nechtějí nic koupit, nesmějí na jakémkoli bazaru navazovat oční kontakt s prodejci, odpovídat na jejich neustálé vybídky, dávat se s nimi do řeči, nebo se dokonce nechat odvléct do nějakého showroomu. Stalo se jim to jednou a už věděli:). I tak jim ale slušnost nedovolila odmítnout jednu vnucovanou nepříliš kvalitní sadu pohlednic v centru starého Istanbulu, mohlo to ale dopadnout i mnohem hůře, třeba koženou bundou:). Mimochodem, pouliční prodejci všeho možného, kteří otravují turisty na nejexponovanějších místech kolem mešity Sultanahmed a paláce Topkapi, jsou do jednoho snědí Kurdové odněkud z východu, kterým skoro ani není rozumět...
S tureckou podnikavostí jsme ale zažili i okouzlující chvíle, kdy se pro nás vracela loď, která už odrazila od mola na vyhlídkovou plavbu po Bosporu a která nám ujela o 2 minuty a asi 60 metrů. Rodiče se tedy mohou chlubit tím, že se pro ně v Turecku vrátil i parník – otázkou je, zda kapitánovi stála ta spálená nafta navíc za těch cca 530 korun, co jsme coby čtyři osoby za výlet zaplatili. Jenže konkurence je velká... O tom, že všech navštívených tureckých restauracích rodina konečně viděla, jak má vypadat svižná obsluha a přístup "náš zákazník, náš pán", se není třeba příliš dlouze rozepisovat.
Pro mne a maminku mělo poznávání Istanbulu ještě jeden rozměr – ona sledovala místa známá ze seriálu Tisíc a jedna noc (třeba vilu matky pana Onura pod Bosporským mostem:), já jsem zase pátrala po povědomých zákoutích ze svého oblíbeného seriálu (pokud tento blog sledujete, víte kterého). Našlo se jich dost, navíc jsme cestou na letiště na starém městě zahlédli i štáb a catering tohoto projektu, který zrovna natáčel u hradeb – juppieee:).
Toto jaro bylo na všech možných veřejných prostranstvích Istanbulu vysázeno na 110 různých odrůd tulipánů. Výsledek byl naprosto úchvatný.
Nejen moji rodiče, ale i my jsme po několika zkušenostech dospěli k očekávanému závěru – že ježdění autem (nejen) po Istanbulu chce opravdu velkou odvahu, trpělivost a um a že především profesionální řidiči všeho možného si tam zaslouží velký respekt. Pokud někdy nadáváte na dopravní situaci v Praze, Brně nebo kdekoli jinde, zajeďte si do Istanbulu, abyste viděli, jak vypadá 5kilometrová dopravní zácpa ve všech 6 pruzích v jednom směru, nebo jak se v příkrém kopci vyhýbat protijedoucím autům o centimetry... Istanbulští řidiči jsou po celém Turecku známí jako nejméně předvídatelná a všechna pravidla porušující individua (to vyplývá asi z jejich neustálého boje o přežití mezi ostatními miliony řidičů), což cestování po megalopoli ještě "zpříjemňuje".
Většina z cizinců, pracujících v Istanbulu, přiznává jeho krásu, jedním dechem ale dodává, že nejde o právě klidné místo a že právě kvůli dopravní situaci tam život není žádný med. Mají pravdu, já bych tam asi nepřežila. Na cesty Istanbulem tak doporučuji jen motorový člun, parník, helikoptéru a občas se osvědčí i tramvaj, pokud zrovna neuvázne v zoufalé hodinové zácpě, při níž vám řidič raději doporučí, abyste šli pěšky.
Chcete-li jako my obejít nejznámější památky v omezeném časovém rámci, vyplatí se zeptat znalce, nejlépe spřátelného turistického průvodce, jak všechny atrakce včetně přestávek ve zvláště proslulých turistických restauracích a jídelnách:) absolvovat co nejefektivněji.
Za propršených dva a půl dne, při nichž se mraky nezvedly výš než na stovku metrů, se nedaly nafotit žádné úchvatné zázraky, proto zájemce odkážu třeba na tuto krásnou istanbulskou galerii velmi talentovaného českého amatérského fotografa, který tam s rodinou žil dva roky a který má kromě toho i talent na spoustu jiných věcí:)))
No tedy!
mít tak vlastní helikoptéru (Hana - Mail - WWW) Vloženo 10.08.2011, 13:14:35
Silvo, ani s tou helikoptérou, by to nebylo tak snadné. Možná tak ještě na koberci, mezi domy :D
(filipika - Mail - WWW) Vloženo 10.08.2011, 14:20:50
Nj, bohužel... Chce to holt pevné nervy.
(Ivana - Mail - WWW) Vloženo 08.10.2011, 19:50:14
Tak to jsem ráda, že se ti tady vlastně i přes ty původní předsudky líbilo. Myslím, že jsi Istanbul vystihla přesně.
Přidat komentář: