Krásné duchovní podobenství o nás samotných, které jsem získala od sahadžajogínů… V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: – Věříš v život po porodu?

– Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
– Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
– To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
– No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.
– Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí.
– Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
– No, já přesně nevím, jak to bude vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
– Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být,
– No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
– Tom nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
– No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…

Tagged with:
 

One Response to Rozhovor dvou dětí…

  1. Anonymní napsal:

    jo, je to hruza:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *