Byl svátek a Ježíš v tiché meditaci seděl vedle vytékajícího pramene. Poblíž se nacházelo mnoho služebního lidu. Ježíš viděl velmi zachmuřené tváře. Na žádné z nich nebyla vidět radost.

ser

Nikdo z celého davu nemyslel na nic jiného než na namáhavou práci. Ježíš se zeptal jednoho z nich: „Proč jste všichni tak smutní? Nedovedete se v životě z něčeho radovat?“ Muž odpověděl: „My sotva známe význam tohoto slova. Lopotíme se, abychom žili a nevěříme ničemu jinému než namáhavé práci a požehnán buď ten den, kdy naše soužení ustane a po smrti nás uloží k odpočinku v Buddhově domě.“

Tu Ježíšovo srdce se naplnilo milosrdenstvím a láskou k těmto chudým nádeníkům a řekl: „Kvůli těžké práci by člověk neměl být smutný. Lidé by se měli být co nejvíce šťastní, i když velmi těžce pracují. Když naděje a láska jsou oporou namáhavé práce, pak veškerý život je naplněn radostí a mírem a to je nebe.“

Muž odpověděl: „Slyšeli jsme o nebi, ale to je odtud velmi daleko a musíme žít mnoho životů, abychom toho místa dosáhli.“

Ježíš řekl: „Můj bratře, tvé myšlenky nejsou správné, tvé nebe není daleko, není to žádné ohraničené místo, není to zem, které by se mělo dosáhnout, je to stav mysli.

Bůh nikdy nestvořil nebe pro člověka, nikdy nestvořil peklo, my jsme tvůrci a vytváříme své nebe. Přestaňte hledat nebe na obloze, otevřete okna vašich srdcí záplavě světla a nebe přijde a přinese nesmírnou radost, a pak těžká práce nebude ukrutným břemenem.“

Převzato, v dnešní speciální a vzácný večer…

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *