Posledních 12 dnů, to je pro mne: zelený čaj Ananasový vánek, zelený čaj Pramen života, zelený čas Azurové pobřeží, občas i redbull, ale hlavně notebook, Word a písmenka… od devíti ráno do dvanácti v noci spousta dozelena zabarvených písmenek.. a ještě víc a víc… proplétat, kombinovat…

s

Boj s Řeky o Smyrnu/Izmir nebyl jednoduchý, to zdůrazňuje i detail z Atatürkovy jezdecké sochy v centru Izmiru.

A za okny zatím tepe život, poháněný spíše čajem černým – více i méně všedně. Už i sousedi mají nový přírůstek do rodiny, jak jsme si všimli podle jejich vyzdobených vstupních dveří, Arkas pokračuje v přípravě na novou sezónu, spousta Turků má po včerejším prvním koncertu U2 v Turecku Beautiful Day, zvenčí ke mně čas od času doléhají hesla z mobilních tlampačů k probíhající kampani o ústavní referendum, pořádají se tu obrovské opoziční politické mítinky, každý večer se v Istanbulu hrají skvělé basketbalové zápasy a popozítří máme také den osvobození Izmiru od řecké nadvlády, jinými slovy den, kdy se ze Smyrny stal Izmir. Kromě konstantně mizerné politické situace je všechno na svých místech a baklava stále chutná jako baklava.

s

Jeden z mnoha symbolů Izmiru – Atatürkova jezdecká socha z roku 1932, umístěná na hlavním náměstí a připomínající velké vítězství z roku 1922.

V pátek jsem si slíbila, že až ten překlad odevzdám, vyběhnu ven s foťákem a nafotím všechny, všechny pouliční kočky a psy v dosahu jednoho kilometru, což znamená, že mne manžel asi asi tak den neuvidí. Také jsem chtěla běhat, skákat, chodit po ulicích s půl litrem Chai Tea Latte, sledovat basket a poslouchat koncerty tureckého popíku, co jsme měli každý večer pod okny. Prostě budu žít… než se zas, asi tak za dva dny, pustím do dalšího překladu.

V neděli ráno bylo konečně odevzdáno. Jakmile jsem trochu polevila, padla na mne únava a plány vzaly za své. Něco se pak povedlo (třeba ten chai tea latte a basket a spousta spánku), něco už ne (zachycení všech chlupounů v parku i ten sport) a pustila jsem se do další tuny stránek. Jen škoda, že se překládání svou časovou náročností až příliš kříží s fotografováním, lépe řečeno se zpracováním dat. Proto stále ještě všichni čekají na své fotky a já mohu jen garantovat… že si ještě počkají!

Mozek už se nastavil na práci s jazykem a pracuje rychleji a samočinněji, synonyma, antonyma, vedlejší věty, samostatné větné členy a potřebnou terminologii sype z rukávu a už se dokonce i snaží, aby se výsledek dal číst. Ruce, neustále položené na klávesnici, už také nebývají zpocené až po ramena, ani se nemusím dvakrát denně převlékat a pokládat si stůl ručníkem, aby mi na něm ve 40stupňových dnech neklouzaly ruce. Vlastně se teď pracuje velmi příjemně, nejpříjemněji je asi večer na balkóně.

I tak ale nevím, jestli bych takto full-time dokázala fungovat dlouhodobě. Jednak už toho nevydržím tolik jako za studentských let, jednak to chce hodně disciplíny a výsledky se, pravda, rodí mnohem pomaleji než třeba při stiscích fotografické spouště. Co je ale nejhorší – nedokážu ty knížky po sobě příliš číst. To, co se mi zdálo dobré, je najednou příliš neobratné a hloupé, už se to ale nedá změnit. Dobře vím, že kdybych si mohla od přeloženého textu dát týden pauzu a pak se k němu vrátit, mohl by být mnohem lepší. Tak luxusní termíny ale většinou nemívám.

Znovu a stále jen obdivuji všechny, kdo se dávají na překlad tlustých svazků, zvláště tlustých svazků beletrie – a jejichž překlady takovými neobratnostmi netrpí. Jsou to roboti? Jsou to géniové? Jogíni s extra rozšířeným vědomím a slovní zásobou?

Tento měsíc je a bude letecký. V obou smyslech slova. Makes me so excited!

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *