Při procházce ulicemi pod proslulou galatskou věží v istanbulské čtvrti Beyoğlu (na snímku) si minulý týden naší češtiny všimli dva náhodní kolemjdoucí. „Týjo, tady jsou Češi,“ zaznělo.

s

Mladí studenti, jeden z nich neváhal a vyrazil přímo k nám. „Dobrý den, já jsem tak rád, že si zase můžu s někým promluvit česky,“ zahlásil naprosto vážně. „Já tady totiž studuju vysokou školu.“

„Aha, a jak se vám tu líbí?“ vyzvídala jsem.

Odpovědí byl kyselý obličej. „Už se dost těším domů. Je to tady hrozný policejní stát… Tak my už půjdem, nashledanou.“

Mno, s hochy se nedá nesouhlasit, tuším ale, že semestr se jim už krátí a brzy zase budou na svém. Mně momentálně v Turecku vadí spíš volební kampaň, která je neskutečně hlučná (autobusy a dodávky všech možných stran se silnými reprosoustavami, projíždějící všemi čtvrtěmi a hrající stupidní volební songy, tuším, že u nás by taková dodávka velice brzy přišla k úhoně), neskutečně hloupá a prvoplánová a také plná osobních útoků a nadávek místo nějakých rozumných argumentů.

V televizích volič nenajde žádné předvolební debaty s jednotlivými lídry (premiér se jich prý bojí), objevují se tam zatím jen reklamy některých stran (především té vládní), a to nikoli soustředěné do bloků, ale rozptýlené všude možně, třeba i v komerčních přestávkách v seriálech. No a že se noviny s příchodem onoho velkého volebního data (12. 6.) plní stále novými a novými kompromitujícími sajrajty všech proti všem (včetně takových věcí, jako jsou videa některých politiků při sexu se svými ne vždy zákonnými partnerkami – dnes už se používají i rentgenové kamery, takže neunikne nikdo), je samozřejmě jasné.

A nejsou-li to sajraty politické, najde se spousta jiných, ještě že máme alespoň ty pozitivní hokejové zprávy:)

Posledních pět dní jsem strávila v Ankaře a ještě mne v této anatolské betonové džungli další čtyři čekají, což je i přes momentální jarní rozvetlost, zelenost a vlahost tohoto města (+ krásné západy slunce) dosti pádný důvod k depresi, zvlášť když jsem nuceně v kontaktu s tureckými televizními programy a seriály. Těžko se to definuje, ale když vidím, jak těžce, nepříliš radostně, nepříliš esteticky a bez přílišných vyhlídek (v doslovném i přeneseném slova smyslu) tady lidé žijí, volám: Zlatý Izmir!!!

Nejvíce se ale, stejně jako ti mladí pánové, těším na příjezd na Moravu a svého rodného Zlína.

Uaaaah!!! Klid, les, zahrada, relativní ticho a žádné davy.

Už aby to bylo!!!

PS: Bronzová medaile je hezká, zvlášť po tak potěšujících výkonech, ale zase takovou slávu bych z toho nedělala (většina světa stejně netuší, že nějaký hokej existuje). Stejně jako minulý rok tu musím citovat Jaromíra Jágra, který zraje jako víno (narozdíl od našich novinářů):

Je po té hokejové euforii v Česku těžké motivovat se na zápas o 3. místo?
No, tu euforii JSTE UDĚLALI VY NOVINÁŘI.

Já myslím, že spíš vy svými výkony, ne?
Hráli jsme docela dobře, ALE TAKY ZÁLEŽÍ NA TOM, CO PÍŠETE VY. My jsme vždycky byli nohama na zemi.

Tagged with:
 

0 Responses to Do Podolí…!

  1. squire napsal:

    Jágra poslední dobou sleduju v rozhovorech a mám radost, protože se s lety naučil mluvit tak, že to má hlavu, patu a myšlenku. Není to to klasické vyducané sportovní "musíme na ně vlítnout a nechat tam všechno", ale docela rozumná analýza, slova respektu k soupeři i k trenérovi, a jak píšeš, vyzrálost.

  2. paja-ostrovanka napsal:

    vtipny, jak si kluci chteli pokecat cesky a pak jen rekli, ze se jim tam nelibi:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *