Popeláři dneska nepřijeli, napadlo mne ještě v polospánku v 7:30, kdy jinak miminku pravidelně zajišťuje budíček hlučný popelářský vůz pod okny. Pak mi to došlo – to bude tím, že je tu další 23. duben!

Turecký státní svátek a oficiálně slavený den dětí, důvod k vyvěšení vlajek z oken a nedělní sváteční atmosféře, zvlášť v tak nádherném počasí, jaké bylo dneska.

Původně to byl státní svátek na památku dne ustavení prvního tureckého parlamentu 23. 4. 1920, 7 let nato jej ale Mustafa Kemal Atatürk věnoval dětem. O takové typické oslavě v jedné základní škole v centru Ankary jsem psala před rokem. Dřív se tyto oslavy nacvičovaly ve všech školách, letos prý nově přišlo nařízení, že je možné je vynechat. Ale to je jiný příběh, zavánějící politikou…

Ale o čem jsem chtěla napsat, taková perlička – minulý týden navštívil u příležitosti zahájení oslav Dne dětí jednu základní školu v Izmitu divadelní herec Göksel Kaya, známý svou podobou s Atatürkem. Děti z nejnižších tříd se na něj vrhly se spontánností a vřelostí, jakou uměji jen děti, mnohé z nich ho objímaly a plakaly dojetím a nechtěly ho nechat odejít (VIDEO ZDE). Jak by také ne, když se jejich idol, který na ně shlíží z každé zdi, vlajky, stěny, učebnice a busty před školou, jehož výroky se učí a o kterém recitují básničky už ve školce, zhmotnil a oživl! A novináři také nezapomněli odposlechnout to krásně dětské okouzlené vydechnutí: „Jééé, tak Atatürk přece neumřel!“

Naše škoda, že my velcí už na pohádky nevěříme.

s s

Nejsem dítě, ale i já bych ocenila, kdyby se mezi námi alespoň někdy objevil třeba takový fingovaný T. G. Masaryk. Ujistil by nás, že morálka (zvláště v politice a mezi politiky, ale i v životě) stále ještě není prázdné slovo a že má stále cenu usilovat o cokoli v životě s poctivostí, ctí a sebedůvěrou. A že ne nemáme bát a… no. Chvíli bychom ho také muchlali v objetí a pak si zase opatrně zkusili přečíst čerstvé noviny…

Pro pana Skálu /překlad hercova příjmení/ to stejně musí být zvláštní: mít po celý život jednu a nejdůležitější (přímo státně důležitou) roli, v níž ale nemusí předvést téměř nic ze své profese – stačí se někde jen objevit a už sklízí potlesk na otevřené scéně…

Nicméně, i já jsem se vydala za atmosférou tureckého dne dětí, která je tak nakažlivá a příjemná. Ve veřejnoprávní televizi zdravice dětí z celého světa a jejich pořady ze stadionů celého Turecka. Nedělně klidnými ulicemi si vykračují samí rodiče se svými maličkými vyoblékanými ve svátečních šatech a vybavenými sváteční náladou, svět je najednou o tolik krásnější a usměvavější… a já si říkám – zdalipak to moje miminko, usazené zatím v šátku, nebude za dva tři roky také deklamovat nějakou první atatürkovskou básničku? (no, snad ne:)

sI krámky odnaproti ozdobily vlajky…


s

Ten správný den pro co nejkrásnější šatičky..


s

Před vystoupením…


s

Pódium před školou v obležení…


ss

Prodejci si také přišli na své.

Když jsem se vracela domů, seděl před naším vchodem asi třináctiletý kluk z evidentně úplně jiné čtvrti: oblečení zašlé a staré, umouněný pohled. Poté, co jsem ho minula, ke mně polohlasně vyslal: „Sestro, nemáš liru?“ Dostal jich víc, pak jsem pro něj doma našla i čokoládu. I on měl v ten den svátek a tohle byla jeho „oslava“…

Tagged with:
 

One Response to Jééé, Atatürk neumřel!

  1. […] vám krásný den – tady v Turecku je dnes zase jeden slunný 23. duben, den dětí. A taky celosvětový den […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *