Kdybyste jen viděli ta nádherná izmirská rána, když není na obloze ani mráček a všechno voní a kvete! Vypsat se to nedá, ale dá se to alespoň částečně nafotit. I když jen mobilem…

Z ČRo Brno slyším, že u nás prší. Dokonce už ani tam nechybí vyčerpaný sarkasmus: „A teď vám do toho deště, co tam padá, pustíme píseň, co se jmenuje Řeka v plamenech. No, ohřejte se…“

Ano, ano. Anebo si zaleťte sem! Po několika větrných a deštivých dnech zase přišlo azurové bezoblačí (dnes 21°C). Hurá hurá, tím se ke slovu dostaly mé nové letní šaty, i když domorodci ještě zavile chodí ve svetrech a bundách.

Pouliční psi a kočky si to ale už užívají – zase přestáli jednu zimu a teď už jim bude jen a jen tepleji. Rozvalují se tam, kde to pokládají za své a kde mají své spřátelené lidi, třeba na prazích obchůdků nebo ve stínu stolku s nedopitou tureckou kávou. I na nás (a nejen nás) už každé odpoledne na té stejné lavičce v parku čekává jeden bílošedý kocour, kvůli kterému jsme se naučili kupovat krmivo pro kočky.

Nevím, jestli se mnou budou znalci souhlasit, ale turecká rána a dopoledne, to je jednoznačně vůně zdejší tradiční citrónové kolínské a čerstvě vodou vydrhnutých chodníků před obchůdky nebo restauracemi, jak se uklízí a čistí před začátkem nového dne. Spolu s blankytnou oblohou, zelení a květy všude okolo, vrkáním hrdliček a jasem sílícího sluníčka to celé dohromady tvoří ucelený vjem, za nějž by člověk i ten kraj světa šel. Některé dny jsou tady prostě jako malované, od rána do večera, a to pak chápu, proč má Smyrna po celém Turecku přídomek „krásná“. Nejsilnější bývá tento pocit zřejmě v neděli dopoledne, kdy si dávají oraz i ti největší dříči, a kdy je i centrum velkoměsta krásně vylidněné a ulice bez provozu. To se pak v tom ospalém tichu a klidu, protkávaném zpěvem ptáků, dá hledat kamsi dolů pohřbený a zatlačený duch staré Smyrny, města osídleného už 3 500 let, a otisk všech lidských příběhů, co se tu kdy odehrály…

Ani bych nemusela jít příliš daleko do minulosti – stačilo by mi vidět Smyrnu třeba v 10., pak v  30. letech.. potév 50… a 60. letech 20. století.. ještě v době, kdy byla pětkrát i desetkrát menší a mnohem klidnější i krásnější. Zbytky toho starého nádherného města, co tu ještě zůstaly zasuté mezi moderní činžáky, ke mně mluví.. může se někmu vůbec stýskat po městě, které nikdy neviděl?

Izmir září, srdce plesá…

Hrášek je tu v plné sezóně a tento rok neuvěřitelně sladký, minulý týden navíc na místních plantážích začala i jahodová sezóna…

A někdy to má i spoustu jiných důvodů. Třeba předevčírem mi v místním Starbucks, které mimochodem slaví deset let existence v Turecku, dali kafe zdarma. A nedokázali nebo nechtěli mi vysvětlit, proč. Už se vám to někdy stalo? 🙂

Daleko větším zážitkem ale bylo objetí, kterého se mi v parku dostalo od chlapce s Downovým syndromem. „On to tak dělá, nezlobte se,“ omlouvala se jeho mamka mému manželovi. Hm, hm… někdy bychom si nějaký ten syndrom lásky k bližnímu a třeba i trošku zjednodušeného myšlení zasloužili i my, prý normální lidi. A zrovna teď bych ho celé vagóny poslala na Korejský poloostrov…

 

PS: Moc hezký článek o atmosféře tureckých zeleninových tržišť a na konci velmi potřebné zamyšlení od publicistky Hany Moualla je ZDE

 

 

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *