V Turecku sice střídavě pobývám už šestým rokem, pořád mne ale má co překvapit. A zásadně. Třeba ezány – známá zpívaná výzva k modlitbě, co se tu ozývá pětkrát denně. Žila jsem v přesvědčení, že jsou z nahrávky. A ono ne. Až tento týden jsem se dozvěděla, že se zpívají do mikrofonů živě (tedy většinou a kromě tak malých vesniček, že by se tam služba imáma/muezína nevyplatila).

Trochu se stydím, ale co se dá dělat. Kdo by čekal, že i v časech kompjútrů, empéčtyřek a nanotechnologií někdo odvádí „vlastnoruční“ práci, že? I když jsem slyšela, že z každé mešity se zpívá jinak a také v každou denní dobu se zpívá trochu jinak (ráno na probuzení táhle a pomalu, přes den svižně), pořád jsem se spoléhala na techniku a pestrý výběr nahrávek. I přes to klasické zachrastění vypínaného mikrofonu na konci. Asi už jsem nemocná!

Profese imáma tím u mne poněkud stoupla v ceně. I když nemám ráda panáčky všeho druhu, přece jen je třeba respektovat ten život pevně ohraničený hodinkami s greenwichským časem a stíhání těch pěti správných časů modliteb, které se navíc den za dnem mění. To čekání u zapnutého mikrofonu s očima na sekundové ručičce (tady v Izmiru většinou všichni začnou zpívat v rozmezí pěti sekund)… a to vstávání v nekřesťanské ranní hodiny…

Nu, dobrá. Skutečnost je taková, že malé mešity buď odebírají zvuk z centrální mešity v daném místě, nebo od letošního roku mohou vysílat i ezán svého vlastního imáma. Slyšela jsem, že třeba v Selcuku bývá místní pastýř dost falešný, ale co naděláte. Každému to někdy ujede. Nejen u mikrofonu.

A druhé šokující zjištění mne čekalo u našeho zelináře. „Celer, řepa a květák už nejsou. Skončila zimní sezóna, teď přijde letní zelenina.“ Aha. Tak ještě ať skončí mrkev a netuším, co budu vařit:)

Jdu hledat letní šaty, začíná mi být horko. V Izmiru už je zase 29 stupňů a brzy se čekají třicítky, uff!

 

PS: Asi jen o patnáct sekund jsem u nás před domem propásla finišující čelo pelotonu Prezidentského závodu Tureckem, který jako každý konec dubna popularizuje turecké kraje ve 160 zemích světa. Účastní se sice stáje jako Astana nebo Cofidis, ale jinak je to asi jen takový přípravný závod druhé kategorie. To ovšem neznamená, že by z něj nebyly hezké fotky. Mám pocit, že o ty hlavně jde. A o ty nádherné záběry z vrtulníku v televizi (asi před třemi lety jsem sledovala). Závod se většinou odehrává v krásných turistických oblastech oděných do zelené jarní krásy, letos to nebylo jinak – začal v Alanyi, jel přes Marmaris, Bodrum, Selcuk, dnes přes Izmir a závěr bude mít v Istanbulu.

Nejdříve moje dva rychlé cvaky z cílové rovinky:

…a teď už pár nádherných pohledů od profíků:

Z Antalye směrem na západ…

No dobrá, není to žádná taková druhořadá akce. Alespoň v Turecku je to nejznámější a nejlepší cyklistický závod, letos se jel už po 49. Není to ani akce pro nazdárky – většinou profesionálové v něm absolvovali osm etap v osmi dnech, uff, a celkem 1200 km. Pro běžného smrtelníka by už jen jeho absolvování bylo titánským činem:)

…místní vzali propagaci Turecka hodně za svou:)

 Okolí Marmarisu

 

Peloton vyjíždí z Bodrumu:

zdroj: http://www.tourofturkey.org

Tagged with:
 

2 Responses to Říkejte mi blesku + cyklistika

  1. Petra napsal:

    Taky jsem si myslela, že ezány jsou nahrané. Ale abych pravdu řekla, ani D. si nebyl jistý, jestli jsou, nebo ne. Třeba někde jsou. (?) No, spíš ne. 🙂
    Pro zajímavost, je to z roku 2010:
    „Istanbul řeší problém, jak správně naučit zpívat muezíny“
    http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/732210

  2. […] Fotky z minulého ročníku jsou tady. […]

Napsat komentář: Cyklocvak | Giraffe Daily Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *