…a že to trvalo celých šest let, co pracuje v tomto klubu!

Za tu dobu jsem se naučila nepřeceňovat různé medaile, co se doma hromadí. Ty chvíle vítězství bývají sladké, ale často mívají kyselé dozvuky – třeba když se začne mluvit o bonusech. Pravda, někteří se titulu se svým týmem nedožijí vůbec, protože jsou sice dobří, ale proti nim vždycky stojí někdo ve své životní formě. Tak to maličko je i tady v Izmiru, protože náš tým byl sice poslední čtyři roky ve finále, vždycky ale prohrál se stejným soupeřem, ze kterého už asi mají podvědomě všichni komplex. Raději nebudu jmenovat.

Tento rok neměl náš hlavní soupeř tu správnou fazónu a uvolnil nám cestu. Příští sezonu to ale zase bude velký boj..

Manžel má konečně padla a může začít vyplňovat formuláře pro zisk některých víz, například pro to české. I proto jsme už v Ankaře, která, jak jsem psala už před rokem, naštěstí na jaře není tak ošklivá jako jindy 😉

Po asi 20 přípravných zápasech, 36 soutěžních, více než 70 přeletech po Evropě a Turecku a spoustě hotelových postelí…budu mít štěstí, když s námi Murat bude ochotný jet alespoň do ZOO:))

 

 

Tagged with:
 

2 Responses to Můj manžel se konečně dočkal

  1. hera napsal:

    Ahojky, a který z těch krasavců je ten tvůj? Černou moruši (existuje i bílá) měla na zahradě moje bábinka, a začátek prázdnin byl každý rok ve znamení moruší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *