Dnes roztomile…

Nenechte se mýlit. To, že tady pořád píšu o tom, kde všude to v Turecku skřípe, ještě neznamená, že by to nebyla krásná země plná značného množství milých lidí. Pojďme na to tedy po dlouhé době opět z té pozitivnější stránky!

Příjemno

Čerstvá koťátka z blízkého parku jsou tou první příjemností, která nás na pravidelných procházkách s dcerkou pravidelně potkává. Neúnavně kupujeme sáčky s granulemi a honíme všechny nebohé kočky z okolí, včetně těch, které evidetně hlad nemají:)

Tou druhou je téměř neustále modré izmirské nebe. Za takového počasí je člověku líto se něčím deprimovat a mračit se, samozřejmě při dobré konstelaci životních podmínek, může jen do stále ostrého sluníčka:)

Také se nám ale někdy stane, že nám třeba při nakupování něco upadne, a to se pak dějí věci. Posledně nám spadl balónek z dlouhého plastového držátka přímo jedné v hlavních dopravním tepen v centru města. Řidiči přibrzdili, další kolemjdoucí pánové rychle přiskočili a balon odlovili a poslední kolemjdoucí pán vida, že nemám volné ruce, jej dcerce nasadil zpátky na jeho místo. Takové ochoty! A samozřejmě že před tím nám ještě někdo i věnoval balonek, ale to už se zase týká spíš obchodních strategií místních prodejců. Na zeleninovém trhu to může být malá kytička nebo něco na ochutnání.

Už slyším dcerku, jak křičí „kauuuun“ a vyjadřuje tak nadšení ze žlutých melounů (kavun), kterých je tu stále dostatek.

Výsledný poznatek: Ověřilo se, že máte-li u sebe dítě, všechno jde, všichni pomáhají a ještě se u toho i sladce usmívají. Nevím, jak by v podobné situaci pochodila dáma samotná a obávám se, že jakmile by se usadila za volant a stala se účastnicí silničního provozu, mohla by v autě mít i celou mateřskou školku a už by jí to vůbec nepomohlo. Ale to je (nejen) místní kolorit.

Dalším pozitivem je potkávání těch několika známých Izmiřanů v centru velkoměsta a jejich příjemné reakce, když zjistí, že jste to po takové dlouhé době vy. Pravděpodobnost, že někoho potkáte, je jako v Brně na Čáře a třeba i vyšší. To izmirské centrum, kde potkáte všechny, chudáky i boháče, totiž ani není větší.

A také se už těším na tradiční oslavu mého svátku, ve který kromě tradičního moře rudých vlajek vždy nad Izmirem hřmí bojová technika, neboť zrovna turecká republika zrovna oslavuje svoje narozeniny. Ty letošní budou kulaté devadesáté. Stíhačky, bojové helikoptéry a průvody. Že bych se na to šla podívat?

Sandály vs. sněhule

Mimochodem – každý rok je zábavné pozorovat, jak se na jaře a na podzim výrazně rozvírají nůžky mezi stylem oblékání domorodců a turistů, kterých tady díky neustálé výměně výletních lodí stále po městě chodí stovky i tisíce. Přejdu to, že mnozí zvláště mladí evropští muži jsou už i mně svým zženštilým oblékáním k smíchu a drsně kontrastují s místními zvyklostmi – jen to dokazuje, jak ta naše evropská civilizace degraduje. Ale i tak v Turecku platí, že co má mimo pláže vousy a zároveň tílko bez rukávů, bude asi cizinec.

Chtěla jsem se spíš pousmát nad všemi turisty, kteří teď na poznávání Izmiru vyrážejí v kraťasech, tílkách a žabkách nebo sandálech, když místní už nesundají svetříky a někdy i pořádné bundy a na nohy si už suverénně natáhli zimní bagančata, kozačky a sněhule. A přitom už ani mně při vší snaze o opak není bez dlouhého rukávu příliš teplo, hlavně když se dostanu někam do stínu nebo na vítr. Poránu a večer tu bylo naposledy teplo tak před deseti dny, od té doby už se člověk až do pozdního dopoledne příliš neohřeje. Ale turisté si přečtou na předpovědi 25° C a pak… pak jim asi není zima, protože jsou rádi i za trošku toho sluníčka.

Hlad

Poslední dny jsem se snažila přežít svůj první třídenní očistný půst. Podařilo se, i když jsem se chvílemi šourala jako zombie bez energie a občas mi přišlo, že kdyby hlad mohl stříkat z uší, vypadala bych místy jako Křižíkova fontána nebo minimálně jako tohle. Ale uklízet i v těle se musí a pro vůli to také není špatný trénink. Ani návratová fáze po delších půstech není na jídlo zrovna bohatá, a tak mám zrovna hlad a různé chutě a slibuji, že co nejdřív zase napíšu něco o hlavním tématu všech Turků: o jídle. A protože bych teď v noci nejraději vyrazila někam na výbornou polévku nebo si ji nechala dovézt domů, bude to konkrétně o fenoménu zvaném „çorbacı“, tedy „polévkář“, alias o restauracích specializovaných nejen na vynikající tradiční polévky a o významu tureckých polévek obecně.

Ale kdoví, kdy k tomu dojde. Vzpomínám už na pár slibů, které na tomto blogu padly a které stále čekají na splnění… Nedá se. A to se mi ještě vynořily dvě drobnější, avšak momentálně zcela vytěžující prácovní zakázky…

Čas, dejte mi víc časuuu!!!!

 

Tagged with:
 

2 Responses to Pozitivní Izmir

  1. Petra napsal:

    Ok, ok, turecké jídlo je boží. Ale jednou nebo dvakrát do roka bude stačit, bohatě 😉 Jinak je příjemné číst, že se máte fajně i tam.

  2. Iva napsal:

    Hmm, polévky to já ráda ! Už se těším 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *