Jak se tak blížil začátek června, začala jsem vzpomínat na minulý rok, kdy jsem spolu s celým světem sledovala se směsicí fascinace, nadšení, pohoršení, ale hlavně nadějí v médiích všechno to velmi horké, mokré a štiplavé dění na demonstracích po celém tehdy hodně rozbouřeném Turecku.

Od úžasných projevů vtipné kreativity, lidskosti a vzájemnosti mezi prvními desítkami a stovkami lidí v Gezi parku až po celonárodní probuzení dosud tvrdě spících tureckých oveček.

O život tehdy přišlo 6 lidí a 10 000 jich bylo zraněno. Náklady na policejní zásahy i zničený majetek půjdou určitě do miliard, těžko se ovšem vyčísluje něco jiného – ponížení, strach, zoufalství, znechucení a všechny ty další negativní emoce a příběhy lidí na obou stranách barikád.

Alespoň ale žila nějaká naděje na změnu.

Po roce je pohled na Turecko opět tristní. Na povrch během té doby vypluly fekálie mnohem většího rozsahu, než by si předtím kdo představoval a než by i hodně teflonová demokratická vláda kdy mohla unést. Rozčarování protivládně laděné části zase o mnoho víc polarizované turecké společnosti dosahuje himalájských výšin, ovečky už rozhodně nespí a umějí se ozvat. Přesto se obecně nic nezměnilo – alespoň ne u kormidla. Místo toho začalo kolosální zúčtování. Své zaměstnání nebo působiště změnili všichni ti z policie, justice a dalších oblastí státní správy, kdo se snažili o nějaké objektivní vyšetřování skandálů a zločinů vládnoucí strany. Další odpůrci, ať už mocní nebo ti úplně bezvýznamní z ulice, byli zastrašeni nebo umlčeni bitím, stíháním a policejními raziemi.

Poslední příklad, jak se to dělá: Zvukař a hudebník Attila Özdemiroğlu se dožadoval přístupu ke znaleckému posudku, tvrdícímu, že korupci dokazující nahrávky tureckého premiéra a dalších exponentů režimu, uveřejněné 17. a 25. prosince, jsou zfalšovanou montáží. V posledních dnech zažil šok – při zadání čísla jeho občanského průkazu, které v Turecku slouží jako hlavní identifikační kód osoby podobně jako naše rodné číslo, systém hlásí, že číslo je nesprávné a neexistuje. Attila Özdemiroğlu tedy pro všechny státní instituce včetně nemocnic, bank atd. fakticky přestal existovat a vlastně přišel o turecké občanství…

V Turecku je relativní „klid“, je to ale trochu jiné ticho než předtím. Lidé už přišli o iluze a vědí, jak jsou karty rozdány.

Naprosto dokonale ten rok po Gezi popsala Lucia Mrázová z Istanbulu. Díky za podobné insiderovské analýzy!

Jenže…

Zatímco svět se směšně vzteká nad nějakými vymyšlenými penaltami v Brazílii a jásá nad novými modely mobilů, slevami v nejbližším hypermarketu a neexistujícími svátky typu Den otců, v tisících prokletých míst včetně Ukrajiny dál probíhají hrůzy a zvěrstva a umírají lidé. A co víc, už jste slyšeli o té milé irácko-syrské armádě fanatiků, co si říká ISIL a co by ráda infiltrovala kromě jiného i Turecko a rozsévala tam zkázu? Už se nechali slyšet, že Istanbul i celé Turecko budou brzy jejich.

K tomu trpký komentář z tureckých sociálních sítí: „ISIL seká ruce, znásilňuje, pojídá lidská srdce. Ale nemají špatné návyky, nekouří, nepijí a nevynechávají modlitby…“

Nestřílejte!!! Vždyť jsou tam lidi!!!

 

 

Tagged with:
 

3 Responses to Trpký rok po Gezi

  1. Gabriel napsal:

    Tak, to byl clanek, ktery to popsal naprosto presne. Musim se s nim ztotoznit. Jsem v Turecku rok a neco a musim rici, ze jsem prijizdel sice s obavami, ale nebylo to tak hrozne. Turecko se za dobu meho pobytu zde velmi zmenilo k horsimu. Neni to videt jen na kurzech men a cenach apod..i na lidech. Po pravde si lidi moc nevsimam, ale zmena je tak markantni ze nejde prehlednout. Zde v Istanbulu. Nektere zapadni cestovni kancelare dokonce omezily pocty zajezdu do teto zmene, nebo se zcela preorientovaly na jene zeme. Zisky z turismu vsak nepadnou, protoze naopak ruske kancelare zvisily kvoty..ehm.
    Je mi z toho vseho tak trochu zle kdyz srovnam zivot na zapade ( nemyslim Ceskou republiku – tam uz neziji dve desetileti) Stary zapad mam na mysli. Lide se na deni na vychode divaji jak na film. Malokdo si uvedomuje realitu. Protoze maji vse co potrebuji a vice. Nic jim nechybi. ( Kdyz si vzpomenu, jak jsem se rozciloval pri cekani a procedurach na britske obcanstvi, tak se sam za sebe stydim). No a lide na vychode, konkkretne v teto zemi, se divaji na deni v Iraku ci Syrii take jak na film. Malokdo si uvedomuje, ze film by mohl prejit v realitu velice rychle. Ale zde je to vice nez realne.
    Lonske a letosni nepokoje skutecne rozbourily vody, ale mam pocit, ze ne dostatecne. Zdejsi lide maji neuveritelne kratkou pamet a myslim velmi slabou vuli. A to vse nahrava protistrane. ( Mam pocit, ze obyvatele zde zajima pouze jidlo a fotbal)

    Tureckemu narodu preji jedine – aby se probudil. A sobe take jedine. Vratit se na zapad do civilizace.

    turecke motto je pravdepodobne – „Co te nepali, nehas“ ci “ Lepsi holub hrsti nez na strese“ ( nebo tak nejak to bylo…obcas mam vypadky cestiny)

  2. Gabriel napsal:

    PS : Mnoho chyb i pravopisnych. Omlouvam se za cestinu. Plus v prvni casti melo byt “ lide na zapade“. Ne na vychode.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *