…k současnému podzimnímu počasí a především pozdním večerům, kdy sem povětšinou píši, velmi hodí se hudba mistra a pionýra klasické bezpražcové kytary Erkana Oğura.

 

Však ji také většinou mám puštěnou. Máte-li chuť na tureckou atmosféru a zároveň to nejlepší z turecké jazzové tvorby současnosti… máto to mít v bezkonkurenčním spojení tradičních folklorních i starověkých melodií a jazzového hávu.

Nejlepší bude, když si ke čtení zrovna něco pustíte:

Proč kytara bez pražců? Pana Oğura (čteme Óura) jsem se neptala, ale domnívám se, že jen bez těch trapných ohraničení se kytara může volně rozlétnout opravdu do všech melodií a ozdob orientální hudby.. a může tak držet krok třeba s lidskými hlasivkami, orientálním klarinetem, bambusovou flétnou, flétnou ney nebo strunným nástrojem ud. Se západním nástrojem neobsáhnete všechny potřebné výrazové prostředky, jak se o tom přesvědčil třeba i další můj oblíbený muzikant, fenomenální americký klarinetista hrající indickou klasiku Shankar Tucker. Ten také nejprve musel předělat svoji herní techniku i těsnění svého klarientu, aby mu to hrálo a znělo jinak.

Hudba Erkana Oğura hladí, léčí, uvolňuje, ale zároveň i rozjitřuje. Vyvolává nostalgii, ale i touhu po ideálu. Boří hranice a jednoduše oslovuje duši. Mne osobně jazzovou cestou seznamuje i s klsickými tureckými lidovkami, které by mne v původním znění asi spíš odrazovaly. Obsahuje rovněž esenci jednoho z národních tureckých fenoménů – melancholie či jakéhosi podzimního smutku nebo stesku zvaného hüzün. Podle Orhana Pamuka je to součást kolektivní duše tureckého národa a já s tím nemůžu nesouhlasit.

Tento kytarista je jedním z mála tureckých umělců, které bych opravdu chtěla potkat naživo. Snad se mi to brzy podaří – v Izmiru hraje nejméně jednou za rok, většinou někde kousíček od nás, takže po dvou promarněných termínech budu doufat, že napotřetí už se na jeho koncert dostanu. Kéž by!

Nejznámější je asi Oğurovo první samostatné album Fretless, já si teď ale opravdu velmi užívám jeho nejnovější CD po patnáctileté odmlce, letošní Dokunmak (Doktnout se), nahrané spolu s Deryou Türkanem, hráčem na klasické kemençe, tradiční turecký strunný nástroj podobný houslím, a kytaristou (i malířem) Ilkinem Denizem. Nádhera!!

Oğurova hudba je tichá a ticho samotné je v ní důležitou a uznávanou součástí. Spolu s Türkanem se vyvinula v řetěz improvizací lišících se koncert od koncertu, „léčbu“i „hlas z dálky“. Vychází z ticha a i možná proto má tak blahodárné účinky. Kemençe ve spojení s kytarou a basou, to je pak ten hlas, který opravdu bere za srdce a duši.

Mimochodem, k tomuto tvůrci jsem se dostala prostřednictvím svého oblíbeného tureckého herce, který prý rád odpočívá u jazzu a tohle je jeho srdcovka. Už i moje.

A snad i vaše. Hezký poslech!

http://youtu.be/9IyENWrpBdU

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *