Šest let nechal světově nejproslulejší turecký spisovatel čekat své čtenáře na svůj další román.

A minulý týden TO konečně vyšlo.

Podle rozsáhlého rozhovoru s autorem pro deník Hürriyet má být román Kafamda Bir Tuhaflık – v mém překladu Mám divný pocit – dosud nejpropracovanějším Pamukovým dílem, snažícím se zachytit alespoň zlomek z myriád příběhů nabízených tak obrovským a neustále se měnícím místem, jako je Istanbul.

Zaujalo mne právě to téma – proměny města, které mělo před čtyřiceti lety jeden milion obyvatel a teď jich má čtnáct, očima Mevluta, pouličního prodejce tradičního osmanského kvašeného nápoje boza, jogurtu a dalších podobných pochutin. Mevlut den co den prochází ulicemi a potkává stovky, tisíce, desetitisíce lidí a nejrůznějších osudů, je svědkem prudkých změn, jimiž město i celá turecká společnost procházejí. To vše je zaznamenáno formou milostných dopisů a je to zase takové celé velmi složitě konstruované, ovšem na základě stovek autentických výpovědí všech možných pouličních prodejců, s nimiž se Pamuk během práce na románu setkával. Pouliční prodej jako relikt dávné minulosti v kulisách (ne vždy) moderního velkoměsta… Vymírání starých tradic i mentality, změna architektury i struktury města a s ní i změna myšlení jeho obyvatel…

Pomník starému městu, pohřbenému pod tím novým, vytvořený člověkem, který to v to městě všechno zažil.

Na to slyším. I běžela jsem si knížku, navíc zrovna zlevněnou z 22 na 17 lir, koupit.

A teď… Mám Divný Pocit!

 

Pamuk = mučení

Rozhodně totiž nejsem z příznivců Orhana Pamuka, spíš naopak – jeho knížky čtu spíš z povinnosti vzhledem k všeobecnému přehledu a taky proto, že jsou to jedny z mála současných tureckých děl vycházejících v českých překladech. Bývá to ovšem pro mne utrpení. Někdy menší, někdy větší a někdy úplně největší, třeba čtu-li souběžně Pamuka a Miku Waltariho, jako se mi to stalo u posledního Pamukova románu Muzeum nevinnosti. Ten rozdíl… Jeden spisovatel s darem od Boha (Waltari), druhý jako pouhý egoista s touhou popsat spousty papíru zbytečnými žvásty…

Opravdu nerozumím lidem, kteří si některý z Pamukových románů dají do seznamu nejlepších deseti knih svého života.

Přesto jsem si tu knížku šla koupit. V naději, že to bude stát za to.

Ta naděje stále trvá, i když už dostává určité trhliny.

 

Toho chlapa nečtu!

Doma není nikdo prorokem. Ve světě všeobecně uznávaný nositel jediné turecké Nobelovy ceny je ve své vlastní zemi silně kontroverzním autorem. Buď ho milují, nebo zatracují. I já jsem si doma po vybalení knížky vyslechla, co že to kupuju za škváry od vlastizrádce (uznávajícího genocidu Arménů). Kvůli této nálepce Pamuka nečte spousta Turků a slyšela jsem i brilantní názor „nikdy jsem od něho nic nečetla, ale mamka říkala, že je to blbec, takže ho ani číst nebudu.“ Přidal se ke mně i odborník na téměř všechny obory lidské činnosti, t.č. turecký prezident, který před pár dny prohlásil, že „Nobelovy ceny se neudělují objektivně,“ a pak se dal do kritizování dvou „západních spisovatelů“ – právě Orhana Pamuka a spisovatelky Elif Şafak.

Pamuk holt „není Turek“. Je to světový spisovatel, píšící o Turecku. Vymyká se svou jinakostí, příklonem k Západu, svou odtažitostí od obvykle chápané „tureckosti“, čímž provokuje dosti značnou část turecké společnosti.

To je ta politická část, která je mi naprosto ukradená.

 

Psaní pro zahraniční čtenáře

Další oblastí je Pamukova stylistika. Příliš složitým souvětím s porouchaným slovosledem a podivnou volbou jazykových prostředků (podle názoru tureckých novinářů) nerozumějí ani samotní turečtí čtenáři, natož pak překladatelé do dalších jazyků a jejich ubohé oběti. I náš mistr tureckých překladů Petr Kučera toho určitě mívá plné brejle, ale dělá, co může, a dělá to obdivuhodně. A stejně se pak v těch větách i v češtině ztrácíme a oči nám samy přeskakují na stručnější a srozumitelnější místa.

Všechny Pamukovy romány by se měly zkrátit nejméně o třetinu.

To je podle turecké kritiky problém i nejnovější knížky – je prý tak rozvleklá a pomalá a má prý tak těžkopádný a umělý jazyk, že se čte jen velmi stěží. Pamuk prý také – od té doby, co je slavný – začal své romány psát tak, aby se daly jednoduše překládat, a vychází tak maximálně vstříc svým zahraničním čtenářům. Už v nich nebývá tolik věcí a pojmů, kterým rozumějí jedině samotní Turci, nebo spisovatel všechno pro jistotu v textu vysvětluje, čímž pak ale trpí spád příběhu.

Podle kritiky tak v knize zbytečně vysvětluje, co že za nápoj je ta boza, zatímco takový Murakami například nemá potřebu čtenáře seznamovat s tím, co je to třeba suši. A žijeme přece v éře Googlu.

Zlobit se za to na Pamuka? Těžko říct, když prodej a tím i peníze dnes ovlivňují úplně všechno a literatura není výjimkou. Já sama budu knížku číst až během jara (a podle její náročnosti třeba i léta, podzimu a zimy) a až pak budu chytřejší. Už jen snaha přelouskat ji v originále se dá v případě Orhana Pamuka považovat za opovážlivost a moje bývalá učitelka turečtiny mi to nedoporučuje 🙂

Co vy a Orhan Pamuk? Taky míváte divné pocity?

Tagged with:
 

One Response to Orhan Pamuk – Kafamda Bir Tuhaflık

  1. Martin napsal:

    No to jsem rad, ze nekdo Pamuka vidi stejne! Jeho knihami jsem se vzdycky musel prokousat. Je to jak jit pesky po kaminkach. Nejvic se mi od nej libil Istanbul, ktery mi vysvetlil melancholii toho mesta – hüzün.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *