Tak už to brzy bude sto let, co začala šílená turecká kapitola šílené první světové války.

zdroj: internet

 

Lidstvo je známo tím, že si samo a bez reptání dělá z ráje peklo na zemi – a ještě je na to často hrdé. Před sto lety se to podařilo i v jinak idylickém kraji Dardanel. Ten je na to ovšem myslím už zvyklý, vždyť trojské války se vedly jen kousek odsud.

V Turecku se výročí začátku bojů o Gallipoli připomíná 18. března, i když se bojovat začalo až 25. dubna – jenže to by se zřejmě míchalo s rozjásaným Svátkem dětí. 18. březen je v Turecku Dnem námořního vítězství od Çanakkale a především také Dnem padlých (ve všech vojenských akcích), takže velmi smutný den – poslední své hrdiny Turecko pohřbilo před necelými dvěma týdny. Ale zpět k Çanakkale – vlastenecký patos nikdy nechybí a většina lidí je vděčná hrdinům, co položili životy za budoucnost národa. Netřeba zdůrazňovat, že vzpomínkové akce a ceremoniály přímo u válečného památníku v Gelibolu/Canakkale dnes budou velké.

Jenže…

250 000 osmanských vojáků, kteří tam v boji proti spojeneckým armádám padli, často v těch letech 1915-1916 netušilo, že jsou „Turci“ a že tím vítězstvím položili základní kámen osvobozenecké války Mustafy Kemala a tím i budoucí nezávislé turecké republiky. Prostě jen bránili svoji zem proti invazi cizinců a bojovali za sultána a islám. 250 000 padlých britských (australských, indických, novozélandských) a francouzských vojáků už tak vznešenou motivaci nemělo a často nevědělo, proč jsou zrovna tam a proč mají ty Osmany tak nenávidět, a občasné přátelení se v zákopech se tu odehrávalo stejně jako na jiných frontách první světové války.

Celkem v těch rajsky krásných kopcích a plážích zahynulo na půl milionu lidí, a to jen během několika málo měsíců v letech 1915-1916…

Na pultech knihkupectví už je nějakou dobu nabídka titulů, vztahujících se k výročí, a spousta nových opět vyšla. Bok po boku se tak třeba sešly velmi seriózní monografie Atatürk od Lorda Kinrosse a román Ptáci bez křídel Louise de Berniéres. A ten vám chci už od minulého léta doporučit.

„Kde to všechno začíná? Dějiny nemají začátky, protože všechno, k čemu dojde, se stane příčinou či záminkou pro to, co se přihodí poté, a tenhle řetěž příčin a záminek se táhne až do paleolitu, kdy první Kain z jednoho kmene zabil Ábela z kmene druhého. Válka je jedna velká bratrovražda, a tudíž tu existuje nekonečný řetěz viny, který se zdlouhavě klikatí přes cestu a pod nohama všech lidí a všech národů, takže někdejší oběti se o genraci později stávají pachateli a čerstvě osvobozené národy se okamžitě uchýlí k prostředkům svých předchozích utlačovatelů. Trojitá  nákaza nacionalismu, utopismu a náboženstké absolutismu vykypí v žíravinu, která rozpletá kovovou morální slupkku národa, jenž pak bezostyšně páchá skutky, které by odsoudil jako hanebné, kdyby se jich dopustil někdo jiný.“

 

Máte-li zájem o pochopení turecko-řecké nenávisti, přečtěte si to. Turecko-arménská otázka, přečtěte si to. Mentalita a stav pozdní Osmanské říše, přečtěte si to. Zánik legendárně krásného Izmiru v roce 1922, přečtěte si to. Máte-li zájem o dějiny přerodu Osmanské říše do turecké republiky v kostce a bez veškerého patosu, nečtěte monografie, přečtěte si příběh o tom, jak pár obyčejných vesničanů z románu a s nimi i miliony ostatních – jako vždy – doplácejí na „velké“ dějiny vytvářené zájmy několika jednotlivců.

Obdiv Berniéresovi, jak si dokázal nastudovat, procítit a pochopit mentalitu Osmanské říše a všech národů, co v ní žily, ale také kraj, počasí, prostě všechno. Tohle

 

„Tenkrát jsme se doslechli o mnoha cizích zemích, které předtím v našich životech nehrály žádnou roli. Bylo to překotné vzdělávání a mnozí z nás jsou dodnes zmatení. Křesťanům se někdy říká „Řekové“, ačkoli my jim často přezdívali „psi“ či „nevěřící“, ovšem čistě formálně nebo s úsměvem – a oni nám opláceli stejnou mincí. Když nás chtěli urazit, říkali nám „Turci“, ovšem my ami jsme se tenkrát označovali za „osmany“ či „Osmance“. Později se ukázalo, že jsme skutečně „Turkové“, a začali jsme na to být hrdí, asi jako na boty, které jsou zpočátku nepohodlné, ale nakonec padnou na nohu jako ulité a vypadají prostě náramně. Tak či onak, jednoho dne jsme zjistli, že vskutku existuje země zvaná „Řecko“, která to tu chce zabrat, zlikvidovat nás a vzít nám naši zem. Z jiných válek jsme už znali Rusy, ale co byli zač třeba Italové? A co ty další národy ze západní Evrop? Zničehonic jsme se doslechli o nějakých „Němcích“ a „Francouzech“ a o jakési Británii, která vládla polovině světa, aniž bychom o tom věděli, ale nikdo nám už nevysvětlil, proč je napadlo přijít zrovna k nám a zapříčinit takové utrpení, hladomor, krveprolití a nářek, proč si s námi hráli a proč nám vzali klid.“

/Ukázky z české verze Ptáků bez křídel, úžasně přeložené Viktorem Janišem. Vypadá to, že kniha je beznadějně rozebraná, ale knihovny to jistí!/

Kromě filozofování v počátečních kapitolách kniha dospívá i k velmi naturalistickému popisu života a smrti na stráních kolem Gelibolu, a to je ten důvod, proč ji zmiňuji zrovna dneska. Žádný patos, prostě jen hrůza. A chronologický popis veškerého dění.

A teď odjinud. Na tomto novém vzpomínkovém videu jsou potomci vojáků z Çanakkale, kteří v sobě stále ještě nesou všechny ty hrůzy a otazníky války. Někteří koneckonců jezdí na vzpomínkové akce přes půl zeměkoule z Austrálie a Nového Zélandu. I díky nim je toto téma i po století stále živé. Hnutí „Sons of Canakkale“/“Canakkalenin evlatlari.“

Existuje ale i spousta další literatury o této válce, především té memoárové, a pořád vycházejí nové tituly (tady v Turecku samozřejmě).

„Mačkám spoušť, mačkám… Mačkám. Puška nestřílí. Asi se mi pokazila puška, říkám si… Hele, pokazila se mi flinta, říkám kamarádovi. Ten se na mne takhle podíval a říká – ty nemáš prst.“ (ze vzpomínek jednoho z tureckých veteránů).

Jeden z australských vojáků z ANZAC napsal: „Když byl dohodnuto oboustranné zastavení střelby, abychom mohli pohřbít naše padlé, viděli jsme poprvé zblízka nějaké živé Turky. Vůbec se nepodobali těm netvorům, o kterých nám vyprávěli. Dvěma Turkům, kteří mi dali nějaké jídlo, jsem věnoval dvě masové konzervy. Země kolem nás byla poseta těly padlých. Jeden z Turků se mne zeptal: „Ty nejsi Angličan?“ „Já nejsem Angličan“, řekl jsem. Pak ke mně natáhl ruku. „Já jsem Turek“. Tam, na tom kopci u Gelibolu, kde se nejvíc umíralo, jsme si potřásli rukama. Usmáli jsme se na sebe. Jak jsem pak vůči tomu člověku mohl zůstat nepřítelem? Proč jsem se já stal jeho nepřítelem? Já odmítám umřít v této válce. Tohle není moje válka!“

Jaký rozdíl je těch sto let! Tehdy ještě bylo možné vydat rozkazy jako „Nařizuji vám sebeobětování, nařizuji vám smrt!“ (Mustafa Kemal).

Kdo z toho půl milionu padl za lepší cíle, a kdo za horší? Ve válce vždycky vyhrají jen ti, kdo ji záměrně vyvolávají za účelem obrovských zisků a tahají za nitky v pozadí.

Je potřeba si to připomínat neustále, tedy i dnes!

 

 

 

 

 

Tagged with:
 

9 Responses to 1915-2015

  1. Martin napsal:

    Moc pěkný. Opravdu divná kapitola dějin, ta Galipol. Jsou hodný, že dávají kytky i na hroby cizích vojáků, jestli to tedy dobře chápu. Nebo to tam vozí australští turisté? Vím, že v Austrálii se to hodně prožívá.

    • filipika napsal:

      Australské cestovky tam dělají přímo zájezdy hlavně na ANZAC Day, což je 25. 4. – letos to asi bude velké, s tím stoletým výročím… A právě symbolem ANZAC jsou ty rudé vlčí máky. Turečtí padlí dostávají spíš rudé karafiáty…

  2. Milena napsal:

    už od rána, kdy jsem si váš článek přečetla, si říkám, že si musím knihu koupit, přeci jen o dějinách Turecka zase toho moc nevím a také se musím přiznat, že jste mě svým článkem dost navnadila. 🙂 ale jak jsem právě teď zjistila, tak kniha není vůbec k sehnání 🙁 no, zkusím ještě naší městskou knihovnu, snad nezklame…

    • filipika napsal:

      Knihovna určitě nezklame, kniha myslím ani nebude rozpůjčovaná. Třeba v naší krajské knihovně ve Zlíně máme hned tři výtisky. Já bych tuto knihu také nesehnala, nebýt knihoven..

  3. […] se týká bitvy o Gallipoli, o jejímž stoletém výročí tady byla nedávno řeč. Včera jsme tu měli Anzac Day, v Austrálii považovaný za jeden z nejdůležitějších […]

  4. […] se bitvy o Gallipoli, o jejímž stoletém výročí tu byla nedávno řeč. Zrovna dnes se připomínal Anzac Day (25. 4.) neboli výročí zahájení invaze spojenců na […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *