Tuná v Iónii Égeji se většina jarních bylin vyskytuje ve dvou podobách. V té původní vás oblaží svou krásou třeba jako momentálně kvetoucí sléz lesní neboli ebegümeci

…a třeba jen o pár minut později je z něj jedna z desítek zdejších variací na špenát!

Možná to z fotky nevypadá moc valně, ale chutná to možná ještě lépe než klasický špenát. Musíte si ale odmyslet ty tři hrsti ostré červené papriky – vařila Turkyně.

To je první možnost úpravy: způsob, jakým se dělá snad každé turecké zeleninové jídlo. Osmahni na olivovém oleji cibulku a někdy i česnek, vraž tam dvě lžíce salči (rajčatového protlaku) – výjimečně to jde i bez ní -, na to dej dusit zeleninu, podlej, pořádně osol, opepři, opaprikuj a vař, dokud se z toho nevytratí všechny vitamíny. Hlavní je, že je to dobře osolené! Jíst s jogurtem!

Druhým klasickým způsobem úpravy je „kyselý salát“, tedy řádné, 15-20minutové rozvaření rostliny v osolené vodě a následné vychlazení a podávání nastudeno v misce s trochou vývaru, citronovou šťávou a olivovým olejem.

Tak se dá zpracovat například játrům i dalším orgánům velmi prospěšný benedikt lékařský alias şevketibostan, přesněji jeho dobře očištěné kořeny a spodní stonky.

Kromě toho, že se spousta zelin jí syrová, s citronem, olejem nebo jogurtem.

V tomto koutě světa si do zelinářství pro průmyslově (pod foliovníky kousek za Izmirem) pěstovanou a hnojenou petrželku, kopr nebo rukolu musíme chodit jen my měšťáci. Vesničanům ze všech koutů momentálně více než zeleného regionu stačí jen vzít nožík, tašku a vydat se na nejbližší stráň, mez nebo louku. Výhodou skutečně divokých bylin je především na jaře jejich daleko kvalitnější energie růstu, kterou zrovna teď potřebujeme jako sůl k omlazení a pročištění. Jsou i relatvně zdravější – minimálně na ně nikdo nestříká žádné hnojivo nebo pesticid, dostávají jen své „obvyklé“ dávky znečištění z vody, půdy a vzduchu.

Člověk by na ně hned mohl napsat ono kouzelné slovíčko ORGANIK, pod které se tady v Turecku jinak dokáže vměstnat téměř cokoli, třeba i vším možným hnojené plodiny ze zahrádek, nabízené pak na farmářských trzích…

No…

Matko Přírodo, díky za tvoje bohatství, o němž se znalosti předávaly z generace na generaci!

Dnes si je předávají nadšenci, kteří v malebných městečkách a vesnicích v okolí Izmiru (Alaçatı, Seferihisar, Bodrum) pořádají „festivaly divoké zeleniny“, většinou ke konci března.

Proslulé divácky i gurmánsky velmi povedené akce, vždy spojené i s poznáváním mísního folklóru, navštěvují i autobusové zájezdy z daleka. Fotky z Alaçatı:

Foto: marmaraturizmgazetesi.com

foto: cesme.net

 

Třeba nadšenci v Alaçatı nejenže rozbalí své stánky, pořádají také sběrné vycházky, soutěží v tom, kdo pozná více druhů a především!, kdo z nich uvaří chutnější jídla. Například v roce 2012 festival navštívilo pět tisíc lidí a soutěž ve sběru bylin vyhrál manželský pár s 201 různými druhy, druhé místo obsadil nálezce 160 a třetí 103 druhů…

O tom, že tady člověk hlady neumře, má-li doma trochu oleje, soli a cibuli, už dávno víme. I dobrý znalec se ale na podobných akcích vždycky dozví něco nového. Ne tak já.

Tak třeba ten sléz lesní – na loukách v okolí Izmiru ho roste hned šest druhů. Listy se jedí uvařené s citronem, octem nebo jogurtem, syrové se osolí a přidávají do salátů, dusí se samotné nebo s jinými druhy jako špenát, s masem, bulgurem nebo rýží. Dělají se z něj rýžové závitky i polévka, ale i omelety, palačinky, plněné slané koláče a placky.

Jen si natrhat. Ale spěchejte – sezona už vrcholí a krajinu už brzy sežehne nemilosrdná letní výheň…

Tagged with:
 

One Response to Zeliny egejské, prostřený to stůl

  1. gamajka napsal:

    No tak už je mi jasné, proč při procházkách po Cesmealti mamka Ajse prolézá přikopy a pořád něco sbírá. Když má plnou hrst, je šťastná a hned večer to připraví výše uvedeným způsobem: podusit, osolit, opepřit, troška olivového oleje. A je to moc dobré, i když to roste ve škarpě! Je to totiž divoký chřest.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *