Sport je vrtkavá zábava a pro mnohé dokonce i práce. I když do ní vrazíte spousty peněz, medaile a trofeje vám to nezajistí. Důležitější jsou nakonec vztahy v týmu, znalosti a zkušenost v tréninku a taky takový to srdíčko a štěstíčko. Ani manželovu týmu v Izmiru se nestává, že by v každé sezóně splnili hlavní cíl – vítězství v první volejbalové lize mužů. Zadařilo se jim po dlouhých čtyřech letech, takže proč si to i po šesti týdnech (letí to!) nepřipomenout.

Turecká volejbalová liga není žádná selanka, ale naopak jedna z nejdražších a tím i nejkvalitnějších soutěží světa. Určitě není na špici v popularitě volejbalu a atmosféře na utkáních jako v Polsku, Itálii nebo Brazílii. Jenže jako všude rozhodují hlavně peníze, a tak se před poloprázdnými tribunami v Turecku snaží v několika top týmech i ty nejzářnější hvězdy. O ženské lize to platí desateronásobně – ne nadarmo byly ve Final Four Ligy mistryň hned dva turecké týmy včetně letošních vítězek, a tato situace se už několik let opakuje.

Takže, jak slaví volejbalisté v Izmiru?

Pořádně. Nevím, kolik lahví a doutníků padlo přímo po rozhodujících zápasech tam dole v jihoturecké Adaně (slyšela jsem o vcelku kulatých sumách), já jsem se zúčastnila až téhle závěrečné a už vcelku vybouřené jízdy Izmirem.

Oproti kterémukoli fotbalovému týmu, co by se v Turecku dostal ze třetí do druhé ligy, neřkuli ještě výše, je to ale pořád hodně uměřené a málo hlasité, i když v zádi onoho vyhlídkového autobusu vyhrávala hodně hlasitá žesťová kapela. Známe to i v Izmiru – být fotbalisty, vítaly by nás v to poslední dubnové úterý špalíry a nemuseli bychom si na čumák autobusu vyvěšovat informaci, co vlastně slavíme. Ale i tak to byl zážitek!

Když po pěti sekundách většina kolemjdoucích rozluštila z plakátu, o co jde, rozjasnily se jim tváře a začali kynout na pozdrav a tleskat. Ožilo to i na mnoha balkónech.

A příjemně nás překvapili i v jedné z restaurací na hlavní promenádě Kordon, kde to bylo i se sprchováním… zřejmě tam kluboví manažeři hodněkrát hostili rozhodčí, supervizory a další VIP osoby nezbytné pro zdárný vývoj sezóny…

Spontánní reakce bývají nejlepší. Tento pán asi volejbal nesleduje, ale zato si rád zatančí…

…na osvědčené turecké hitovky v podání naší kapely, která tým doprovázela při zápasech i na finálovém turnaji poslední dva měsíce. Hlavně při finálových bojích a následných oslavách nesundali pusy z náústků, až jim z toho skoro vypadaly zuby. Bylo nám jich líto a jen doufáme, že dostali dobře zaplaceno, protože na zápasech přehlučeli veškerou konkurenci a dávali tomu opravdu šťávu. A ona je to vcelku věda, synchronizovat hudbu s volejbalem :))

Po průjezdu centrem Izmiru následoval příjezd k majiteli klubu – holdingu Arkas. Kapitán týmu předal před sídlem firmy před všemi zaměstnanci symbolicky pohár našemu chlebodárci – byznysmenovi Lucienu Arcasovi (oranžová kravata), jemuž někdy s láskou a častěji s přiměřenými obavami říkáme big boss.

Během sezóny to tak příliš nebylo, ale tentokrát mohl mít big boss opravdu radost.

Proč při tom všichni dřepí? Ále, to je prostě egejské Turecko a jeho tradice:)

Na následných společných fotkách už se začínala projevovat obdivuhodná turecká schopnost, jíž se s manželem můžeme jen usmívat – postavit se vždycky neomylně co nejblíž šéfa, trenéra, hlavní hvězdy nebo poháru, vecpat se na vítězné fotce do novin vždycky úplně dopředu a tím alespoň na chvíli zvýšit svou důležitost. Nevěřili byste, jak to někteří mají zmáknuté! Asi je to tady nutné k přežití…

A pak už následovala recepce nahoře na střeše holdingu, kousek pod šéfovým heliportem. Kromě toho, že odtud byl pro mne skutečně nový výhled na izmirský přístav a západ slunce nad ním (proč jsem neměla s sebou i ten tříkilový teleobjektiv!!), taky tam hrozně neodbytní číšníci nosili pořád nové a nové delikatesky, z nichž většina pro mne byla novinkou.

Možná mne udivovalo spíš to jejich miniaturizované provedení, i když třeba na masových kuličkách (köfte) dole nic zmenšeného nebylo…

 

Jsem prostě rautista – začátečník.

 

Dál už na oslavě nebylo téměř nic zajímavého. Pořád se tam jen slavilo, zpívalo, tancovalo po turecku, televizní štáby lovily materiál a můj manžel to musel překládat a já… jsem samozřejmě fotila.

Třeba tento epický snímek „Tři telata“. Ukažte jim ho za dvacet let, smíchy spadnou pod stůl. Jinak to ovšem byly naše letošní cizí hvězdy (různé velikosti), které dohromady stály šéfa několik stovek tisíc euro.

 

Opravdovým klíčem k titulu byl ale někdo jiný – tento Pan hráč původem z Kuby. Všichni by mu měli líbat ruce. Ten už má svá telecí léta dávno za sebou. Znáte ten hráčský typ „Nepostradatelná jistota?“ Tichý, skromný, profesionální. Ve kterémkoli sportu takto vyrovnané špičkové hráče obdivuju. Škoda, že už má svůj věk a různá nasbíraná zranění, což automaticky znamená, že se s ním klub s díky loučí.

Takové oslavy mívají vlastně i jinou příchuť než jen bublinky šampaňského – až se juchá sebevíc, většinou hráčů hlodá nejistota nebo rovnou neblahé tušení, jak to vlastně bude příští rok se smlouvou (pokud už rovnou nemají podepsáno nějaké nové angažmá). Od manažerů, s nimiž se jeden den objímají nad pohárem, si další den vyslechnou „díky, ale příští rok už s tebou nepočítáme“.

Ale tak to v té vrtkavé zábavě chodí.

Postupem času se účastníkům ještě výrazněji zlepšila nálada (výborné víno!) a hlavní úlohu začal na pomaličku končící oslavě postupně přebírat nádherný západ slunce, co se nečekaně vyklubal z mdlého zataženého odpoledne.

V tu chvíli mi bolestivě pochyběl můj 70-200 mm kamarád, a tak doufám, že jsem na terase u big bosse nebyla naposledy.

To ale bude zase chtít spoustu nervů, potu a hlavně těch miliónů.

Go, Arkas, Go!

 

 

Tagged with:
 

2 Responses to Jak jsme slavili titul

  1. murat napsal:

    Askımm
    Harika bir yazı olmuş..O günleri tekrar hatırladım..
    dekuji moc..!!
    murat

  2. […] tak skončí v krabici s hračkami. Zní to dost nevděčně, ale když máte políčeno na tygra (kterého se podařilo ulovit minulý rok), zajíc váš už tolik […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *