…kousek za Izmirem. Potěšte své oko!

Na výlet do egejského lesa jsme se těšili už dlouho. Šlo jen o to, kdy se podaří zkombinovat volna naše i našich přátel, vlastníků auta (jímž se přijede pěkně až do lesa) a především znalostí, kam přesně se vydat. Vyrazili jsme snad v tom nejhezčím období, kdy zdejší příroda opravdu připomíná rajskou zahradu a dějiště všech těch řeckých bájí, jimiž se to tu jen hemží.

Zelené blaho, vyživované lehkým deštíkem, atakuje sítnice a dává zapomenout na to, že se nevyhnutelně blíží letní žár, který všechno vypálí dohněda. Tady by zřejmě ani nic jiného než středomořské borovice na všechny způsoby, nízká tráva a různé pichlavé keře nepřežily… I takto na náš vkus maličko stereotypnější les je ale pořád lepší než nic!

V nejnižším patře egejského vegetace jsou bohužel kromě trávy, květin i hub vzhledem k mentalitě místního národa i mnohdy letité odpadky. Mnohé líbezné paloučky a mýtinky se tak dají využít k turecké národní zábavě – piknikování – jen jednou. Ale co – místa je dost!

Egejským lesem se neproběhnete tak volně jako u nás. Více či méně hustě rostoucí pichlavci vám to příliš nedovolí…

Z dálky ale krajina vypadá skoro jako u nás…

Jarní květy pohladí…

Mineme olivový háj a jsme na mladé vinici…

…i se slušným poleženíčkem…

Klasická jarní barevná kombinace musí být…

Po dvou hodinách v divoké přírodě plné neuvěřitelných nástrah (déšť! bláto! les! vzduch!) nám pořádně vyhládlo. Nebylo by to Turecko, kdyby pomoc nebyla více než po ruce, takže jsme se začali chovat jako správní turečtí turisté. Kdepak les, naplňte mi talíř, ale pěkně s výhledem na tu přírodu!

Jelikož jsme se vydali do vesnice Çiçekli Köy (v překladu něco jako Květná/Vesnice květin), proslulého to blízkého a malebného cíle nenažraných obyvatel Izmiru, vybrali jsme si rovnou to nejlepší – restauraci, kde se podle kteréhosi z mnoha žebříčků servíruje jedna z deseti nejlepších snídaní v Turecku, což je při počtu zařízení, která po celé širé zemi tuto službu poskytují, opravdu úspěch. Jen při průjezdu touto vesnicí jsme minuli nejméně 20 stejně orientovaných restaurací a zdá se, že o víkendech všechny doslova praskají ve švech. Klasická/tradiční/vesnická snídaně se většinou v Turecku podává jen do 14 hodin, ale tady jsou Turci ochotni snídat až do večera…

My jsme sice obědvali, ale díky různým lahodným předkrmům (meze) si tu snídani dokážeme velice dobře představit…

Zahrada tohoto podniku byla malebná a udržovaná, dětské hřiště prostorné a výborně vybavené. Nedovedu si tady představit ten hukot ve víkendové špičce – snídat s dalšími 400 lidmi, co to může být za požitek, i když je jídlo vynikající…

Ještě poslední pohled do kraje severovýchodně od Izmiru (i za ten se u snídaně platí)…

…a vyrážíme vstříc opravdovému vesnickému koloritu….

Jak vidno, přijeli jsme opravdu v nejkrásnější čas. Škoda, že se nedalo pobýt trochu déle. I přes veškerou snahu vesničanů i četných návštěvníků je tu prostě ještě spousta nádherných míst, kde by se nejen hezky fotilo…

A pak už nás čekal jen sjezd dolů do „civilizace“, která ovšem živí i celou tu malebnou vesnici…

I tak, Au.

Taky au.

Tak alespoň ještě jedna na závěr. Krásný den!

Tagged with:
 

2 Responses to Jaro na vsi

  1. Martin napsal:

    Krásný fotky, a to i ta zamračená obloha nad městem… Je tam teď asi fakt krásně…

  2. milena napsal:

    Krásné fotky jako vždy! Shodou okolnosti jsme byli o vikendu v Ciceklikoy na snídani taky akorát v jiné restauraci, úžasné místo :).

Napsat komentář: Martin Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *