Stálo to tolik snahy, potu, času a hlavně těch peněz… a pak je z toho trofej, kterou si mnozí hned sundávají z krku, jako by je pálila, a nato ji většina hodí sice ne úplně do koše, ale někam hluboko do šuplíku. My máme dítě, a tak skončí v krabici s hračkami. Zní to dost nevděčně, ale když máte políčeno na tygra (kterého se podařilo ulovit minulý rok), zajíc váš už tolik nenadchne.

Nicméně, alespoň cíl byl splněn. Je to skoro k neuvěření, ale v tak draze placené a několika hvězdami též vyšperkované volejbalové lize, jako je ta turecká, letos tyhle placky visely opravdu hodně nízko. Zvlášť ta s číslem 1, takže „až“ číslo 3 docela mrzí. Jak dí klasik, mílimetre chýbaly! Pravda, byla by skoro až ostuda vyhrát ligu s tak slabým (= levným a mladým) týmem, jako jsme měli letos, ale zároveň by to byla vizitka celého místního volejbalu.

Nakonec titul získal (s velkým oddechnutím) očekávaný favorit, který před sezónou utratil za hvězdné posily několikanásobně víc. Tak špatně už totiž dlouho nehrál!

Je to tady celkem tragikomické nejen v politice…

Narozdíl od ní se ve sportu alespoň vždycky dá počítat s naději, že se zanedlouho (od nové sezóny) začne odznova, s novými lidmi, s čistým štítem a třeba i ještě daleko lépe…

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *