To heslo opravdu dobře zní, ale jinak je vhodné jen pro nadčlověka, případně šílence. Kam patřil Emil Zátopek, posuďte sami.
Je sympatické, že o zrození této legendy, a tím i z velké části o Zátopkových začátcích v protektorátním baťovském Zlíně letos vyšel komiks z dílny osvědčených autorů.
Pro mne ještě i z jiného důvodu velmi příjemné překvapení tohoto jara!
Kterého výtvarníka by nelákalo zpracování vizuálu a atmosféry strojového soukolí baťovského Zlína, kam Zátopek nastoupil jako Baťovský mladý muž.
Výsledek je působivý.
Ještě důležitější než vizuální zpracování je pro mne ale samotný příběh knihy, jejímž druhým hrdinou a Zátopkovým protipólem se stal… proslulý vytrvalec protektorátního období, „běhající právník“ JUDr. Jan Haluza. Kromě svých úspěchů a titulů také první a jediný trenér Emila Zátopka, jak Zátopek ke konci svého života uznal větou: „Víš, Ali, kdyby nebylo tebe, nebylo by Zátopka.“
Nečekala jsem, že se příběh skromného a vzdělaného a zároveň na svou dobu velmi známého bězce Jana Haluzy dostane v takovém rozsahu do populární literatury! Před patnácti lety, kdy byl Haluza stále v zapomnění, by nikdy nevěřil, že něco takového může jednou přijít.
Dnes je jeho životní příběh dobře zmapován i díky projektu Paměť národa, je součástí mnoha publikací, například Příběhy třetího odboje Kasáčka a Navary. Jeho kapitolou bylo i mučení estébáky vedenými otcem Aloise Grebeníčka v proslulé uherskohradišťské věznici v roce 1948….
…po němž následoval proces a odsouzení na šest let nucených prací v uranových lágrech. Příběh odsouzení a pádu Jana Haluzy se knihou prolíná jako vítaný kontrast k vzestupu a slávě jeho svěřence Zátopka.
Ani mi nevadí, že se fabulace místy hodně odchyluje od skutečnosti – autorům se hodilo, aby si v lágru nakonec Haluza připil s dozorcem na Zátopkovo olympijské vítězství v Helsinkách. Ve skutečnosti se nic takového nekonalo, Haluza se Zátopkem vůbec nebyli v kontaktu a Zátopek by mu přes své postavení slavného sportovce ani nemohl nijak pomoci.
Jsem si ale jistá, že by Jan Haluza po svém životě, stráveném až do vysokého věku nuceně ve stínu a ústraníl, cítil z této knížky velkou radost a zadostiučinění, stejně jako tomu bylo i na konci života, když byl jako vzor lidskosti, statečnosti a morální síly vyznamenán Řádem TGM. Konečně se na něj přestává zapomínat, a to i na webech typu iDnes.
Přesně pěti lety jsem s Janíčkem Haluzou, jehož životní příběh najdete třeba tady, měla tu čest oslavit v radosti i přiměřeném, avšak slábnoucím zdraví jeho poslední narozeniny (viz foto). Měsíc a půl nato tento vzácný muž zemřel, jedenáct let po Emilu Zátopkovi, který byl navíc o osm let mladší než on.
Vzpomínám. Dnes by Jan Haluza slavil po 102.
Právě čtu
