Před měsícem a něco brázdily tyhle pantofle olympijskou vesnici, dnes už kličkují jen mezi kuřinci…

I když ono je docela důležité, od kterých slepic ty kuřince jsou…

Ne že bych se teď, na začátku svého druhého mateřského triatlonu (nebo je to spíš maraton?), nedostávala k počítači a na internet, většinou to ale není na příliš dlouho nebo v době, kdy mi kdovíjak funguje mozek a mám chuť na nějaké spisování. Proto ještě stále čeká na svoji chvíli spousta manželových fotek z Ria, které by mohly zaujmout nejen mne. Tady jsou!

Krajina nedaleko Ria – tak nějak mi to připomíná některé části vnitřní Anatolie (a to jsem ještě prakticky neviděla východ Turecka)…

Tyhle SIMky dostávali účastníci Her, měly zabudovanou funkci určení polohy, kdyby se někomu něco stalo.. a taky luxusních 4 GB dat…

A už jsme v olympijské vesnici…

Tudy se chodilo na autobus…

Zkraje pobytu se všechny výpravy vítaly určitým programem, zde taneční ztvárnění deštného lesa pro Kanaďany..

Mezi domy dříve postavené části vesnice (pak už se to nestihlo) byly i velmi příjemné bazény, škoda v tom zimním brazilském nečasu nevyužít…

A tady už se všichni shromažďují na slavnostní zahájení. Netuším, proč se kanadské „krovky“ kritikům tak líbily, ale mezi volejbalovými trenéry nejlépe i se sakem sedly mému tureckému manželovi, takže v pořádku:))

Příchod ke stadionu Maracaná, adrenalin stoupá…

…průchod tunelem na plochu…

…takové zážitky jsou opravdovou odměnou za tu sportovní dřinu…

…a pak už jen sambaaaa!

A pak to všechno šlo ráz na ráz. Mne třeba vždycky zajímalo, jak vypadá ta olympijská jídelna, co na ni většina účastníků nadávala. Do novin se nikdy nic tak neatraktivního nedostalo…

Jenže všichni raději chodili do místního mekáče…

…kde se tvořily dlouhé fronty…

Taky jsem byla zvědavá, jak si tam větší i menší sportovní hvězdy a jejich pomocníci bydleli.

Možnost potkat v olympijské vesnici velmi zajímavé lidi na tom byla skoro to nejlepší. Ne vždy vám pod balkonem na kurtu trénuje světová tenisová jednička…

Čínské gymnastky – produkty drsného státního sportovního průmyslu – byly atrakcí samy o sobě. Prostřední Yan Wang bych skutečně nehádala 16 let, má v nich 33 kilo a 140 centimetrů.  U nás na Valašsku bychom zalomili rukama: „Ále, chuděro…“

Někteří se vyloženě vrhli na oblíbenou olympijskou kratochvíli – sběr a vyměňování odznáčků. Ty tam taky měl skoro každý, například i Federace tichomořských volejbalových rozhodčích…

Nakonec zbyl čas i na trochu turistiky – zrovna ale přišla mlha, bylo po výhledu a ta klasická selfíčka vypadají maličko dramaticky…

…takže daleko lepší fotky vznikaly o něco níž u baru…

Na stupně to nedopadlo, ale nakonec jednoho zlatého medailistu přece jen máme, a to v našem tureckém klubu. To si pište, že bude muset za své spoluhráče ještě dost dlouho platit:)…

Bude na co vzpomínat!

Kdybyste si chtěli přečíst mnohem lepší a hlavně vtipnější reportáž z dalekých cest, klikněte sem:)

 

 

 

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *