Klíče, mobil, brýle

…vypočítával vždycky taťka pro kontrolu, když se vypravoval někam z domu. Taková vtipná zkratka, K+M+B!

Takže, klíče tu jsou. Mobil taky. Brýle též, dvoje.

Hodinky, župan, košile, pyžamo, kravaty, košile, propisky, kartáček, pěny na holení, ručníky, časopis Chip, slevové karty do supermarketů. Tři kočky, pět vnuček. Celá domácnost, celý dům, dílna a zahrada.

Jen taťka tu už není.

Kurva.

Zemřel před měsícem, pouhé tři týdny poté, co se dozvěděl, že má rakovinu, a sedm týdnů od chvíle, kdy byl ještě oficiálně „zdravý“.

Od té doby jenom kroutím hlavou a pořád to nechápu.

Tatínci přece neumírají a když už, rozhodně ne ve čtyřiašedesáti, měsíc před krásným čtyřicátým výročím svatby.

Chybí, chybí, chybí.

V takové situaci nemáte jako příbuzný a pak i pozůstalý chuť jíst ani se jakkoli se zajímat o vnější svět, určený pro zdravé. Nemáte chuť na jakoukoli zbytečnost včetně psaní tohoto blogu. Nedíváte se na televizi a několik týdnů třeba nedokážete zapnout počítač, pokud na tom nestojí váš život. Nemám chuť se téměř s kýmkoli vidět, natož s ním tlachat o běžných věcech, což jsou momentálně samé hlouposti bez přesahu. Já mám přesahu až moc a snažím se to zpracovat. Přečetla jsem první knížku, dobré znamení. Léčí jen děti a práce, samozřejmě manuální, nejlépe pod širým nebem.

Jak ráda bych místo smuteční řeči psala sem na blog o nejrůznějších ptákovinkách všedního dne jako dřív!

Ach jo, jako dřív…

A to si prosím myslím, že teoreticky mám smrt vcelku nastudovanou. Nepokládám ji za konec všeho, ale za pouhé zrození do další životní etapy. Vlastně by to měla být radost!  Tuším, že tuším, jak to probíhá a funguje a že svůj vymezený čas nikdo neprodlouží. Ani to mne ale nezachraňuje od pocitů nesmyslnosti a prázdnoty, které na pozůstalé vlivem ega a vzpomínek padají prostě už jen při pohledu kolem sebe. Odpoutat se a odevzdat to, radí jakýsi kryptobuddhista ve mně. Zkouším to.

Pár týdnů před tím, než to všechno začalo, rozbili naši ve stejný den a stejnou hodinu svoje hrnečky na kávu, každý na jiném místě 400 kilometrů od sebe. Mně  před měsícem a kousek umřely hodinky.

A co se teprve v našem stavení dělo poté, co hospodář odešel. Naše dvě kočky seniorského věku vyhlásily depresi, na týden zalehly do svých krabic a odmítely žrát cokoli, dokonce i maso. Slepice přestaly nést a nechtěly žrát, jedna zdechla a ostatní od toho nebyly daleko. Na zahrádce se přímo v růstu zastavily a umřely některé květiny, třeba begonie. Uschla mladá meruňka, ještě v dubnu kvetoucí. Reakce místa, spjatého s určitým člověkem, prostě byla velmi zřetelná.

A to všechno v tak kontrastně nádherném květno-červnu, což je zřejmě zpráva, že život je prostě krásný, i když nikdo netušíme, kdy skončí.

Jak taky říkával taťka – nezrobiš nic.

I když nějaká onko-prevence by nebyla na škodu.

Osud je sice osud, ale nechme se raději všichni vyšetřit…