Akce tohoto názvu probíhá na nejlepším gymnáziu ve zlínském kraji (www.gymzl.cz) pravidelně tři dny před Vánocemi. Studenty navštíví lidé ze spousty sdružení a organizací a formou dvouhodinových přednášek jim představují svoji činnost. Zatímco první a druhý ročník tohoto setkávání jsem zažila coby studentka septimy a oktávy zmíněného ústavu, na šestý ročník jsem se už s velkou radostí zavítala coby lektor(ka:)Na JÁ & MY jsem pomáhala s přednáškou o sahadža józe, duchovním směru založeném na meditacích a objevování skrytých duchovních sil. Za základě předchozích dobrých zkušeností nám byla přidělena největší místnost ve škole – tělocvična:). Takže Filipika se vrátila do haly, kde několik let prolévala litry a litry potu na basketbalových trénincích a zápasech, už pouze coby spořádaná přednášející… Chmmm…

Pravda, tentokrát nepřišlo tolik studentů jako minule, ale kolem pětadvaceti lidí z nejvyšších dvou ročníků si cestu našlo. Byli jsme na ně tři. Náš ostřílený vedoucí-duchovní učitel a pak dvě mladé holky, pro které to byla první podobná akce. Nervozita, že něco pokazíme, že si nevzpomeneme na všechno, co je vhodné říct, že se ztrapníme a tak, nás ze začátku postihla, ale opravdu nebyla na místě. Moje část přednášky – krátké představení energetického systému v těle člověka – byla sice trochu kostrbatá a asi ne příliš profesionální, ale studentům, zvyklým od profesorů na leccos, to jistě nevadilo. Při společné meditaci vznikla pěkná duchovní atmosféra a pak už to šlo samo. Gympláci byli zvídaví a hodně spolupracovali, takže vést pak největší skupinu lidí a ukazovat jim nejrůznější techniky využití duchovních schopností bylo pro mne velkou radostí. Beru to jako skok do vody a příště se už podobných výukových seminářů nebudu bát.

S negativní reakcí jsme se nesetkali – všichni tam byli skutečně ze zájmu. Po dvou hodinách, kdy nás už vyhazovali florbalisté, odcházeli studenti z tělocvičny spokojení, možná i trochu duchovně povznesení a rozjitření, a na anketní archy psali věci ve stylu "bylo to zajímavé, hodně mi to dalo, příští rok by se tahle přednáška měla uspořádat zas" a podobně. Což dvě mladé ztrémované sahadža jogínky opravdu potěší:))

Byl to krásný slunný den. Návrat na místo činu (ehm, vlastně na domovské gymnázium) byl velmi příjemný. Žádné zevlování a pouhé plané návštěvy spřátelených kabinetů, ale přínosná přednášková činnost. Někteří zaměstnanci gymnázia na mne nechápavě valili oči (prof. Rafaj třeba:), což jsem si škodolibě vychutnávala a zapíjela ten pocit nabídnutým horkým ovocným čajem.

Kdo se nezměnil: prof. Pelcová, z které jsem měla pocit, jako bychom se neviděly týden, a ne nejméně dva roky. "Je to furt stejná honička," pravila s úsměvem a do tónů koled školní kapely (bravo, pane Kovaříku!) mi se svou typickou rázností připravovala občerstvení. Neméně příjemné setkání bylo s prof. Postavou, skvělou duší tělocvikářské gardy. O čtyři roky více vrásek, leč kondice a především přístup, pohodovost a lidská moudrost pořád stejná. Ptal se mne na basket a když se dozvěděl, jak na tom právě (ne)jsem, pravil: "je to blbý, pokud budeš cítit, že s tou nohou nemůžeš sportovat na sto procent, tak to asi ani nemá cenu." Tím se budu řídit.

Stará garda zatím také nevymřela. Prof. Novotnou jsem potkala na schodech a nechala jsem se pozvat do jejího nového kabinetu. Sákryš, takový pohled na Zlín… "jsem si vysloužila po 30 letech výuky. Tak myslím, že ho mám právem," doplnila mne Vlasta. No, má pravdu. Tak vše nejlepší k svátku, paní nezničitelná profesorko:))

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *