Pořád tomu nemůžu uvěřit – stačil jeden hodně teplý den a jedna noc a skoro všechen sníh z posledních dvou týdnů je pryč – a to byly ještě v pondělí běžkařské trasy v naších lesích jako ze škatulky (v upěchovaných partiích šlo bruslení dokonce i mně) a krystalky už trochu mokrého sněhu se stále ještě předpisově leskly na slunci, i když se už pomalu naplňoval jejich osud. Zbývá vzpomínka. To jiskřivě rozesmáté pondělní poledne budu mít dlouho před očima, zvlášť pokud plískanice zaberou zbytek zimy.

bez Foto ze zcela zásadní trasy Zlín-Pindula (4 km). Na jejím konci stojí v "sedle" mezi dvěma kopci vysokými kolem 500 m nejen zájezdní hostinec se zvěřinou na jídelním lístku a horkým grogem, ale i s krásným výhledem a okolím.

A mně zima končí už 19. února:)))

Zaváhala jsem hlavně o víkendu, kdy jsem mohla na svůj sportovní účet navršit ještě nějaké ty kilometry ve stopě. Ale já pekla štrúdl. Třeba bych ještě zapracovala na své odvaze, protože dva roky přestávky na běžkách zcela zdevastovaly jak mé tripcepsy, tak dřívější ochotu pouštět se z kopců rychleji než rychlostí pomalého běhu, riskovat a pohotově reagovat na nástrahy terénu. Mno, snad to ještě není známka zvyšujícího se stáří, i když, pravda, sjezdy na kole už taky v létě nebývají, co dřív.

Místo běžek jsem se v neděli postila s přáním vyčistit své antibiotiky a dalšími chemikáliemi zaneřáděné tělo. A stálo to za to! Čištění to asi bylo dost silné, alespoň podle bolestí hlavy a nezvyklé nevolnosti, která mne kvečeru nekompromisně přinutila zalehnout. Byl to vlastně trénink na příští úterý, kdy v podobném stavu budu po malé, ale dlouho očekávané operaci.

stopa

Nu, vraťme se ještě od sekáčků a pilek k přírodě. Někomu je taková hloupost, jako je tání, srdečně ukradená, někdo ho zase jasně přivítá – třeba… naše kočky, které ještě nedávno dlouho vymýšlely, jak prohopkat dvůr po nezasněžených kousíčcích země a celé odpoledne si pak nahřívaly tlapy na žhnoucích parapetech, nebo mladý srnčí pár, co nad ránem pravidelně stojí u krmelce za potokem.

Teď už jen sleduju taje, či spíše hrůzy tání, nasávám drobnou melancholii, kterou alespoň pro nás dětiny má (ještě si tak jednou vyjet do té modrobílé zasněžené krásy!), a pomalu zapomínám na výlet do pohraničních hor. Ani sněhová kočka se už stavět nedá.

Asi tedy budu muset pracovat:)

zlinPokud jste už dlouho neviděli Zlín, máte ho mít. Vzácné foto z pondělní stopy, takové tu do konce zimy už možná nebude. Klasická situace k tomu: Město pracuje, až se z teplárny kouří, a žirafa se fláká.

PS: myslela jsem, že web, nadepsaný Ponožky, černé ponožky, musí být jasně recese. Není. A začínám pomalu myšlence předplatného na fusekle přicházet na chuť, protože černých ponožek není nikdy dost. Tedy pokud váš panter není volejbalový trenér, ale i to se nějak překoná. V našem případě, bude-li prokletí kravaty zlomeno, stejně nakoupím(e) kvalitnější tureckou balvnu, chá;)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *