„Nebýt tebe, nebylo by ani Zátopka,“ složil po letech čtyřnásobný olympijský vítěz poklonu jednomu muži. Muži, jemuž potlesk zástupů na olympiádách v Londýně a Helsinkách i na jiných závodech patřil stejně jako samotnému běžci. Jen málokdo ví, že první a také jediný trenér Emila Zátopka ještě žije. A ještě méně je známo, jak obtížnou životní cestu mu osud připravil. Dnes šestadevadesátiletý doktor práv Jan Haluza by si za svůj život zasloužil hodně hlasitý aplaus, i kdyby se se Zátopkem nikdy nepotkal.

s

JUDr. Jan Haluza na pražském hradě krátce před udělením Řádu Tomáše G. Masaryka 28. října 2010. Dívejte se dobře, tak vypadá čestný, rovný a spravedlivý člověk, který svoji víru a vysoké ideály neztratil ani při nejtvrdším mučení, ani v nejhlubším zavržení. Mohl být papalášem. Stačilo kývnout a byl z něj první ředitel n. p. Svit… Kéž by bychom dokázali alespoň zčásti být jako on… Zdroj: Aktualne.cz

sPíše se rok 1942 a osmadvacetiletý právník Haluza je na vrcholu atletické kariéry. Za klub SK Baťa Zlín sbírá a obhajuje mistrovské tituly na delších tratích a dvakrát za sebou vyhrává prestižní běh v Běchovicích. Zároveň je jako věřící členem Orla a držitelem dvou medailí z Katolických olympiád. Jednoho dne je mu na zlínském atletickém stadionu přidělen žák – dvacetiletý baťovský učeň Emil Zátopek, kterého si vedení klubu všimlo v jednom z výročních závodů zlínské mládeže. Jan Haluza se stává Emilovým prvním instruktorem a celý rok se mu věnuje.

On, sportovní celebrita, s chlapcem jedná jako rovný s rovným a Emil postupně získává chuť do tréninku. Běhávají spolu po kopcích nad Zlínem, tvoří tréninkovou i závodní dvojici. Společně překonávají útrapy přídělového systému, jenž sportovcům rozhodně nepřeje. Vzdělaný „Ali“ (francouzská zkomolenina jména Haluza) učí Zátopka nejen správným běžeckým návykům, ale také zjemňuje a ohlazuje chlapcovu tvrdou severomoravskou náturu.

Po skončení války se jejich osudy rozcházejí. Za několik let pak dokonale ilustrují obě tváře totality, přítomné v jednom a témže státě: Zátopka čekají zlaté časy, Jana Haluzu naopak peklo na zemi. Zatím netuší, že se mu za pár let v uherskohradištské věznici budou vyšetřovatelé StB vysmívat slovy: „Teď uvidíme, co vydrží slavný sportovec!“

Přijdou si pro něj na podzim 1948, přímo do kanceláře. Důvod? Haluza, tehdy už i úspěšný lidovecký politik, nekompromisně odolává námluvám komunistů. To stačí, aby byl spolu s manželkou obviněn z velezrady a uvězněn. Začíná druhá etapa jeho bytí, boj s ideologií o ideály a morální hodnoty, začíná jeho život ve stínu.

Nejprve vazba, potupný soudní proces a nekončící sadistické výslechy, které Haluza snáší jen díky své sportovní kondici – mnozí z jeho spoluvězňů takové štěstí nemají. A pak samotky, hlad, dřina a boj o život v jáchymovských lágrech, kde je Haluza vězněn šest let. Na barácích potkává stovky lidských charakterů, od vysokoškolských profesorů a duchovních hodnostářů v muklovských hadrech až po negramotné surovce na strážnicích. Jeho manželka je sice na svobodě, ale živoří v zapadlé moravské vísce, vydána na milost a nemilost StB. Dopisovat si mohou jen jednou dvakrát ročně – a tak je oba při životě drží jen dobří přátelé a především silná víra.

Na svobodě se Jan Haluza ocitá v roce 1954. Je mu čtyřicet, zdraví podlomené, a nemá ani tu nejmenší šanci vrátit se ke svému původnímu povolání. Se ženou Věrou, budoucí vůdčí postavou české folkloristiky, bydlí ve třídě vesnické školy, za roky práce v lágrech dostává jen symbolickou almužnu a především žije v neustálém napětí a obavách z budoucnosti. „Víme o každém Vašem kroku!“, ujišťuje jej StB a obratem nabízí spolupráci a lepší postavení.

Haluza opět odmítá. Zůstává opovrhovaným a odposlouchávaným psancem, pracuje jako kopáč. Nato je znovu horníkem – aby si vydělal na dům, musí na tři roky do ostravských dolů. Až v roce 1965, po téměř dvacetileté přestávce, se vrací k právnické profesi a během událostí roku 1968 i k politice – prostřednictvím organizace politických vězňů K 231.

Normalizace Haluzu uklidila do ústraní a umístila jeho jméno na tzv. „Černou listinu“ režimu nepohodlných lidí, určených v případě potřeby k přednostní likvidaci. Manželé Haluzovi, kteří sami nemohli mít děti, se rozhodují pracovat pro děti jiných a stávají se známými postavami moravských folklorních festivalů. Jan už od 50. let podporuje Věřinu folklorní činnost v Luhačovicích a okolí, zakládají spolu soubory i legendární festivaly Dětská Strážnice, luhačovické Písní a tancem nebo orelské Cantate.

Uznání a morální satisfakce ve formě různých ocenění se Janovi dostalo až v posledním desetiletí. Ohlíží-li se nyní bývalý vytrvalec a stále neuvěřitelně vitální muž na svůj „běh životem“, nelituje. „Věřím v lepší budoucnost člověka a také v to, že je důležitější dlouhodobé zhodnocení našich činů než okamžitý zisk. Kdo má čistý štít, nemusí se ničeho bát. Nelituji nejcennějších let mého života, protože jsem bojoval a zvítězil. Vyhrál jsem ten nejdůležitější závod.“

© giraffe daily, 2003-2010


P.S.: 28. října 2010 udělil prezident republiky Janu Haluzovi Řád Tomáše G. Masaryka. Po životě plném ústrků, utrpení a potíží se tak Janu Haluzovi dostalo veřejné a již nečekané satisfakce.

Příběh Jana Haluzy na stránkách projektu Paměť národa

Příběh Jana Haluzy v Reflexu

Kniha O. Koudelky „Trénoval jsem Emila“

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *