I když se poslední dobou v redakci tohoto blogu hromadí jen stále letměji nahozené koncepty, počty návštěvníků za den zůstávají víceméně na stejné úrovni. Vyhledávače, díky:)

Je tedy jedno, jestli píšu, nebo ne? 🙂

Ale ne – děkuji za trpělivost všem pravidelným čtenářům, kteří se sem znovu a znovu vracejí v naději, že by tu mohlo být něco nového. Tomu se říká optimismus.

Je to úsměvně paradoxní. V uplynulých dvou letech byly moje blogovací výpadky způsobeny tím, že jsem neměla přes den ani v noci příliš času, neboť jedna Čechoturkyně mne dost často odvolávala k sobě. Teď mám v noci konečně ten vytoužený klid, protože zjavec už se naučil prospat v kuse celou noc, ale zase špatně. I když si v té chvíli dost často vzpomenu právě na vás, co to tady čtete, nedokážu se pro změnu probrat z večerního „uspávání“ a dávám si s malou desetihodinovky až do příštího, nyní už dosti kalného rána. Plísnila bych se za svoji lenost, ale tím to asi nebude. Tělo si asi jen vybírá to, co nemělo dlouhé dva roky. Podle toho, jak jsem se cítila ještě nedávno, bude tohle dobíjení baterek z více než dvouletého kojení trvat ještě dost dlouho.

Vydržet!

Ale teď trochu pozitivněji! Čekají nás volby, těšíte se?

Nejsem nadšená z toho, že chvilku před nimi odjedu do Turecka, protože volení považuji za výraz občanské odpovědnosti. Zároveň se mi ale ulevuje, že nebudu muset vybírat to nejmenší zlo mezi – tento rok mi to musíte prominout – samými těžkými průsery. Jsme národ idiotů? Pak si ale nemáme na co stěžovat.

Ehm…ještě o trošičku pozitivněji by to nešlo?

I šlo. Věcí, co mi dělají radost, je i tak ohromná spousta. Kromě spánku:), malé Šehrezádky a všech jejích překotných dechberoucích pokroků je to domov, podzim, knihy Bedřicha Kočího, výroba montessori aktivit, focení a lidé kolem mne, byť někteří jen elektronicky dostupní. A každé bezpečné přistání mého manžela, který pilot olmadan (vidíte, jak by se to briskně a bez potřeby vedlejší věty či přechodníku vyjádřilo turecky), který tedy nejsouc pilot ani letuška, za poslední rok jedenáctkrát obletěl zeměkouli a koulí očima pokaždé, když slyší, že neustálé cestování je něco naprosto úžasného.

Využívám mnohé možnosti, jak před tureckým půstem pozvednout svého ducha. Bedřich Kočí, kterého jsem objevila v létě, v tom nemá konkurenci (pokud odmyslíme hlavní Zdroj poznání). Ale i nedávná přednáška legendární a světoznámé psycholožky Jiřinky Prekopové ve Zlíně o principech výchovného přístupu, označovaného jako Škola lásky v rodině, byla v tomto směru nezapomenutelná. Snad se mi podaří těch pár průzračně jednoduchých životních zásad co nejlépe uvádět do života v naší rodině.

Jeden důvod k radosti je i tady – blog pro zažrané milovníky knih, především těch dětských a pohádkových nazvaný Bookworm´s Diary. Myslím, že jeho autorka, ostravská slečna novinářka, se v něm naprosto našla. Vychutnejte si tento prosluněný příspěvek, u mne abyste tolik vzletu momentálně našli maximálně tak v archivu:) Hledejte:)))

 

 

Tagged with:
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *