…je karafiátový.
…je karafiátový.
Jako v tom vtipu o hospodyňkách. „Šla jsem si do koupelny umýt hlavu. Když jsem se vracela, byly vydrhnuté kachličky, umytá umývadla a vycíděná vana…“
Jako v tom vtipu o hospodyňkách. „Šla jsem si do koupelny umýt hlavu. Když jsem se vracela, byly vydrhnuté kachličky, umytá umývadla a vycíděná vana…“
Pouhý den po šílené události v Nice opět zbytečně a tragicky vyhaslo tolik životů… a to je na tureckém „puči“ to úplně nejsmutnější.
Hlasy lynčovaných a zabíjených tureckých vojáků základní služby:
„Kamaráde, nedělej to, prosímtě, zbývají mi čtyři dny. / My taky nevíme, co se děje. / Řekli […]
Pouhý den po šílené události v Nice opět zbytečně a tragicky vyhaslo tolik životů… a to je na tureckém „puči“ to úplně nejsmutnější.
Hlasy lynčovaných a zabíjených tureckých vojáků základní služby:
„Kamaráde, nedělej to, prosímtě, zbývají mi čtyři dny. / My taky nevíme, co se děje. / Řekli nám, ať střílíme do lidí, my jsme se vzdali. To bychom své zemi udělali? / Prosímtě, přísahám, my nic nevíme. / Prosímtě, nestřílej! / Hrozně se bojím. / Nohy mne nedrží. / Prosímtě, nenatáčej to, uvidí to moje máma.“
Když jsem se včera o půlnoci v rozespalosti dozvěděla o vojenském převratu v Turecku, moje první nevěřícná reakce byla: „Konečně!“ Teď už to ale tak jasně nevidím.
Když jsem se včera o půlnoci v rozespalosti dozvěděla o vojenském převratu v Turecku, moje první nevěřícná reakce byla: „Konečně!“ Teď už to ale tak jasně nevidím.
Poté, co Turecko porazilo naše fotbalisty v zápase základní skupiny EURA, jsem cítila, že je to tak lepší. Štěstí se přiklonilo na tu správnou stranu. Alespoň jednu krátkou radost a euforii si Turci zasloužili, protože jinak jich rozhodně nemají tolik jako my, obyvatelé 10. nejbezpečnější země světa… Bohužel.
Můj pokus o komentář k istanbulským útokům […]
Poté, co Turecko porazilo naše fotbalisty v zápase základní skupiny EURA, jsem cítila, že je to tak lepší. Štěstí se přiklonilo na tu správnou stranu. Alespoň jednu krátkou radost a euforii si Turci zasloužili, protože jinak jich rozhodně nemají tolik jako my, obyvatelé 10. nejbezpečnější země světa… Bohužel.
Můj pokus o komentář k istanbulským útokům si můžete přečíst na tomto cestovatelském webu Petra Horkého a jeho spolupracovníků, s nímž jsem právě zahájila spolupráci…
Pro mne naprosto výstižnou větu řekl reportérovi deníku The Guardian jeden ze členů istanbulské letištní ostrahy, který útok přežil: „Kdybych mohl, opustím Turecko ještě dnes.“
Některé výživářské teorie – například dieta podle Westona A. Priceho, případně stravovací zvyklosti Inuitů nebo severoamerických Indiánů – dokazují, že při konzumaci zvířat (chovaných a krmených přirozených způsobem) není tím nejvýživnějším a nejpřínosnějším svalovina, jak si většina z nás myslí, ale různé orgány, tuky a také vývary z toho všeho. Proto pokud musíte […]
Některé výživářské teorie – například dieta podle Westona A. Priceho, případně stravovací zvyklosti Inuitů nebo severoamerických Indiánů – dokazují, že při konzumaci zvířat (chovaných a krmených přirozených způsobem) není tím nejvýživnějším a nejpřínosnějším svalovina, jak si většina z nás myslí, ale různé orgány, tuky a také vývary z toho všeho. Proto pokud musíte mít maso, zapomeňte na stejk či kebab, na takový odpad, a vydejte se se mnou… do království tureckých grilovaných játýrek!
Našince, kterým něco podobného začíná deset kroků od dveří, asi tato svěží jarní fota zas tak neokouzlí. Pro obyvatele jakéhokoli betonového tureckého velkoměsta je to ale jako balzám. S radostí sdílím fotky ze severotureckého Niksaru (provincie Tokat), kde se daří nejen ovocnářství.
Našince, kterým něco podobného začíná deset kroků od dveří, asi tato svěží jarní fota zas tak neokouzlí. Pro obyvatele jakéhokoli betonového tureckého velkoměsta je to ale jako balzám. S radostí sdílím fotky ze severotureckého Niksaru (provincie Tokat), kde se daří nejen ovocnářství.
Izmir a Manisa… nerozlučná dvojice, asi jako Zlín a Otrokovice. Tedy, skoro:) Turecké souměstí je pevně svázané svou blízkostí a třeba i tím, že z většího sídla – čtyřmilionového Izmiru – dojíždí spousta lidí za prací do průmyslové zóny v 350tisícové Manise, jíž vévodí obrovské výrobní haly firmy Vestel, výrobce bílého zboží a elektroniky, dobře […]
Izmir a Manisa… nerozlučná dvojice, asi jako Zlín a Otrokovice. Tedy, skoro:) Turecké souměstí je pevně svázané svou blízkostí a třeba i tím, že z většího sídla – čtyřmilionového Izmiru – dojíždí spousta lidí za prací do průmyslové zóny v 350tisícové Manise, jíž vévodí obrovské výrobní haly firmy Vestel, výrobce bílého zboží a elektroniky, dobře viditelné i z vesmíru (na tomto snímku u levého okraje).
Moji milí čtenáři, když mi tuto historku včera moje turecká švagrová vyprávěla, myslela jsem si, že je to nějaký dost otřepaný ankarský vtip. Ale ne, ono se to opravdu stalo, a dokonce jen před čtrnácti dny!
Moji milí čtenáři, když mi tuto historku včera moje turecká švagrová vyprávěla, myslela jsem si, že je to nějaký dost otřepaný ankarský vtip. Ale ne, ono se to opravdu stalo, a dokonce jen před čtrnácti dny!
Proč zrovna Žirafa?
Protože při téměř dvoumetrové výšce vám ani jinak neřeknou. Nadhled se hodí - ANO - při bas- ketu, focení, v davu a přeneseně i při psaní, překládání a další spoustě mých vodnářských aktivit. Žiju s jedním úžasným Turkem a už několik let střídavě pobývám v Turecku, hlavně v Izmiru.
Pište mi na filipika-zavináč-volny-tečka-cz!
Štítky
akp Ankara Atatürk basket Baťa cesty duchovni děti Ezel foto gezi Istanbul Izmir jaro kolorit kočky les léto meditace mentalita Máša média o mně podzim politika příroda sahadža sníh sport studentská léta Turci Turecko turecké jídlo turecké seriály turečtina volejbal volley Vánoce zima zlín úvahy čtu život život v Turecku ŽirafaPrávě čtu
Archiv